Slyším její hlas a tak je to pořád

3. října 2010 v 20:48 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Slyšíš ty zvuky? Jsem si jistý, že ano. Zahledím se mezi stromy. Podívej se taky. Podívej se do temna.
Slyším její hlas. Volá mě. Chci se za ní rozběhnout, jenom mám strach.

"Následuj své oči."

Chci ji najít, chci ji spatřit, jenom mám strach. Les je hluboký a temný. A já příliš slabý. Nemá to cenu, nenajdu ji.
Slyším její hlas. Stále něco říká. Volá mě. Strach mě nedovolí se ani hnout. Toužím po ní, ale jenom stojím. Na chvíli přestávám dýchat. Dusím se.

"Utíkej. Prostě utíkej kam se díváš."

Překonávám strach. Rozbíhám se. Běžím a následuji své oči, jak mi radí dívčin hlas. Stále ji slyším. Její hlas je stále blíž a stále víc mě to děsí. Děsí mě představa, že ji nikdy nespatřím. Běžím stále za ní. Všude je tma, jen tak probíhám mezi stromy. Najdi tu dívku. Pomoz mi ji najít.

"Slibuješ?"
"Co mám slíbit?" křičím.
"Slibuješ?"
"Ano, slibuji."

Dívka stále něco mluví. Čistě však rozumím jen, když křičí. Slíbil jsem. Musím to dodržet. Chci to dodržet.
Nevidím ji. Nevidím nic. Nechápu, že jsem ještě nenarazil. Stále běžím, ještě se nesmím zastavit. Ona totiž také nestojí. Utíká snad přede mnou? Ne, jen mě hledá. A já hledám ji.

"Slíbil jsi to!"

Mám strach že ji ztrácím. Stále něco říká. Stále běží a já běžím za ní. Klidně poběžím až do západu slunce. Klidně poběžím do konce svého života. Kde jsi? Ty mě nevidíš?
Ničí mě zvuky v mé hlavě. Slyším další hlasy. Slyším je zřetelně. Nejsou totiž skutečné.

"Ještě jeden den, jako je tenhle a zabiju tě!"

Přestávám slyšet dívku. Už dávno na mě nekřičí. Nic neříká. Nevolá mé jméno.
Stále běžím lesem. Je tma. Podívej se taky.

"Jsi šťastný?"
"Můžeme zůstat?"
"Zakřič a běž! Běž co nejdál, někam kde tě nikdo neuslyší."

Hlasy na mě stále mluví a já pořád běžím. Náhle zastavím. Ale už vím že je dávno pozdě. Jsem ztracen v lese. Úplně sám. Žádná dívka tady nikdy nebyla.
Zpívám si "Boys don't cry... boys don't cry..." a pláču. Není třeba mě rozesmívat, když chci plakat.
Nic nebylo skutečné. Hlasy, zvuky, křik. Skutečný byl jen ten les, tma a strach. A tak je to pořád.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blackness Blackness | Web | 3. října 2010 v 21:08 | Reagovat

Páni.. tak to je skvěle napsané .. !

2 pavel pavel | Web | 3. října 2010 v 23:50 | Reagovat

není lepší se probudit? :D

3 Ziky O. Ziky O. | E-mail | Web | 4. října 2010 v 16:47 | Reagovat

[2]: no, spíš bych řekla přestat chlastat xD

Pěkný, haluzní, psychopatní.. Hubertovo x)

4 stranger-girl stranger-girl | Web | 5. října 2010 v 12:13 | Reagovat

Nestává se moc často, že se začtu tak moc, že mě děj vtáhne do sebe. Ale u tvých povídek se mi to stává skoro pokaždé.. Jedním slovem - báječné :)

5 Lily Addams Lily Addams | Web | 8. října 2010 v 17:33 | Reagovat

To je dost povedené a zvláštní....měla bych začat psát také něco takového...laděného trochu psychopaticky :-D

6 Lily Addams Lily Addams | Web | 8. října 2010 v 21:02 | Reagovat

Jo a mimochodem, už u mě tolik bílé není :-D

7 Venom Venom | E-mail | Web | 11. října 2010 v 19:02 | Reagovat

Jak to děláš, že co povídka, to skvělej nápad? :)

8 vanesa vanesa | 14. října 2010 v 16:52 | Reagovat

prekrásne:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama