Sezóna sebevražd

29. října 2010 v 12:37 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Je tu podzim. Stromy hrají barvami, déšť skrápí chodníky, klepu se zimou a nebaví mě nic. Sotva jsem vstal z postele a už je zase tma.  Je tu podzim. Doba kdy není těžké najít důvod se zabít. Začíná sezóna smrti, pláče a nedokončených příběhů. Začíná sezóna sebevražd.
Tak jako každý rok, tak i letos skončí spousta smutných životů. Životů lidí, kteří cítili že mají jedinou možnost. Otočit na poslední stranu svého života, udělat pár teček a velkými písmeny napsat THE END. Nebo GAME OVER? Je to vlastně jedno.
Letos se stanu součástí sezóny sebevražd. Můj starej kámoš vždycky říkal, že sebevražda se musí naplánovat. Jinak nemá smysl. Minulý rok skočil z mostu. Dopadl hlavou na dálnici. Měl to dobře naplánovaný.

"Když zemřel, vzal i část tebe!"

Nezbyl čas na rozloučení. Neměl jsem ani šanci říct mu sbohem. Bez vysvětlení, bez nějakého zkurveného důvodu. Prostě byl podzim. Nebe plakalo, když to utrpení vidělo. Já plakal s ním. A kdyby slzy uměly postavit žebřík, vylezl bych nahoru a snesl bych ho zpátky domů. Kdybych věděl že to jde. Kdyby...
Letos se stanu součástí sezóny sebevražd. Prší a chlad prostupuje mým tělem. Mám pocit jako by se dostával až ke kostem. Jsem promočený a jdu prázdnou ulicí. Je nepříjemná tma a světla z pouličních lamp oslepují mé oči. Mým cílem je starý opuštěný komín. Hodlám vystoupat až na vrchol, abych mohl dole skončit.

"Každým dalším schodkem se dostáváš k němu blíž."

Zbývá poslední žebřík. Posledních pár metrů a jsem na vrcholu.
"Nedívej se dolů! Nedívej se dolů!" stále si opakuju.
Dostává mě strach. Drží mě v kleci totální bezmoci. Jsem nahoře, ale nejsem schopen se ani hnout. Strach mě ochromil a nehodlá mě pustit.

"Žijeme rychle a krásně se nám umírá."

Jsem si jistej, že příchází chvíle kdy skočím. Stačí vstát a udělat jeden malý krůček dopředu. Je to tak snadné a zároveň je to ta nejtěžší věc jakou člověk může udělat. Jsem vyřízenej. Třesou se mě ruce, ale né zimou - tu ani nevnímám. Stále se přesvědčuji, že musím vstát a skočit dolů. Stále víc však cítím, že to nedokážu. Přestává pršet a v dáli prosvítají tenoučké paprsky slunce. Pomalu, ale s jistotou v nohách vstávám. Jsem na pokraji šílenství a jen zírám na tu krásu. Dolů jsem ještě nepohlédl. Paprsky slunce se zmocnili mého mokrého těla. A já už vím že letošní sezóna sebevražd se obejde bez mé účasti.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | E-mail | Web | 29. října 2010 v 12:55 | Reagovat

Napsané je to krásně, že z toho až mrazí. Díky za to slunce, které tě vrátilo zpátky od neodvratného kroku tam do té tmy.
Já vím, je to těžké. Taky mám někdy depku a na podzim asi nejvíc, ale pořád je tu někdo, nebo něco pro co žít.

2 Garou-tan Garou-tan | Web | 29. října 2010 v 13:11 | Reagovat

Nedýchala jsem... nádherné

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. října 2010 v 13:12 | Reagovat

Život mojí kamarádky letos také skončil. Všechno to jde do sebe. Melancholické nálady... Jako vystřižené z nějakého románu. Byl by to ale hezký román, kdyby končil vždycky takhle. Škoda, že všichni nedokáží najít to Slunce. Někdo ho bohužel nevidí. Ještě, že vedle mrazu je tu i ruka přítele. Mě pomáhá psát. V tom mám to svoje slunce já... Nádherně napsané.

4 little-smile-girl little-smile-girl | 29. října 2010 v 13:51 | Reagovat

krásné =) musím přiznat, že občas už jsem o sebevraždě taky přemýšlela...

5 Venom, Havránka Venom, Havránka | E-mail | Web | 29. října 2010 v 14:58 | Reagovat

Kouzelné :) konečně vidím že umíš napsat i něco nadějného :))

6 Caroline Caroline | Web | 30. října 2010 v 20:56 | Reagovat

je to divný.. taky bych se přidala, léto, jaro ani zima ve mně nedokáže vyvolat tolik pocitů jako zima. Ztratila jsem kluka, ztratila jsem důvěru rodiny a pořád tu jsem .. nejradši bych se vypařila nikdy se neviděla a nebo znovu narodila a žila ten malicherný život .. bavím se, ale na úkor ostatních. Jestli jsi tohle doopravdy zažil tak to klobouk dolů ..

7 stranger-girl stranger-girl | Web | 7. listopadu 2010 v 20:26 | Reagovat

když jsem to začala číst, přestala jsem dýchat.. :) super.. :)

8 Hanča Hanča | 16. listopadu 2010 v 18:28 | Reagovat

Moc pěkné. Většina tvých povídek nekončí tak dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama