Dokud na mě nezapomene

28. října 2010 v 12:22 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Jsem její stín. Nejlepší přítel. Člověk, kterému se nebojí říct cokoliv. Sám většinou nic neříkám, ale jí vždy svorně naslouchám. Jsem jí pokaždé nablízku. Jediným naléhavým pohledem mě dokáže přivolat. Někdy nemusí říkat nic a přesto vím jak se cítí.
Jeden deštivý sobotní večer jsme spolu seděli na okně a pozorovali kapky deště. Nikdo nic neříkal. Slyšet byly jen kapky dopadající na mokrý beton. Ona byla smutná a já nevěděl jak ji utěšit. Chtěl jsem ji obejmout, políbit a říct ať není smutná. Jenže já nevěděl jak. A tak jsme mlčky seděli několik minut, které se vmžiku změnily v hodiny. Seděli jsme tam celou věčnost a nepřestávalo pršet.

"Mám dojem, že tě miluji."

Řekla aby přerušila to nekonečné ticho. Po tvářích jí stékaly slzy. A já nedokázal říct ani slovo. Ani jedno blbý slovo, které by zastavilo její pláč. Jsem na ní závislý od chvíle kdy jsem ji poprvé spatřil nebo spíš kdy ona spatřila mě. Miluji ji celou svou duší, celým svým srdcem. Přesto jí to nedokážu říct. Nevím ani jak.
Někdy jsou tyto deštivé večery ještě horší.

"Má cenu žít, když člověk není šťastný?"

Nevím. Nedokážu jí odpovědět. Vždyť se jí ani nedokážu dotknout. Tak jak bych mohl s čistým svědomím odpovídat na takové otázky. Vždy však příjdou dny, pro které má cenu žít. I ona to ví, ale stále se mě ptá.

"Jsi připraven se mnou zemřít?"
"Ano, jsem."

Chci ji políbit, pohladit a být s ní pořád. Jenže to nejde. Nepůjde to, když ona nebude chtít. Já však znám jenom ji. Je to jediný člověk, který o mě ví a mluví na mě. A cítí ke mě lásku nebo něco tomu citu hodně podobného. Budeme spolu navždy. Navždy budu mlčet a ona mluvit. Navždy se nebudeme dotýkat a přesto se milovat. Bude to tak pořád. Dokud budu žít. Dokud na mě nezapomene.
Poslední dobou se však domů vrací šťastná. S nádherným úsměvem prochází mým tělem jako bych tam vůbec nebyl. Už na mě nemluví a připadá mi jako by nevěděla, že jsem stále s ní.

"Zapomeneš na mě - zemřu!"

Snažím se jí říct. Ona mě však neposlouchá a ani neslyší. Nechápu to. Jsme spolu celou věčnost, ona už mě však nevnímá. Nejspíš už ani neví co ke mě cítí. Co cítím já k ní. Pomalu se ztrácím. Netuším jestli ještě stále jsem.
A pak jsem ho spatřil. Ten důvod proč ona není smutná. Proč mě nevnímá. Proč jsem smutný já. Je to muž. Z masa a kostí. Žijící vlastním životem, neovlivňován myslí někoho jiného. Může ji pohladit, políbit a říct jako moc ji miluje. To já nedokážu. Jsem výplod její fantazie. Imaginarní kluk. A na takové se ohledy brát nemusí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lily Addams Lily Addams | Web | 28. října 2010 v 14:31 | Reagovat

Působí to trochu smutně...

2 Blackness Blackness | Web | 28. října 2010 v 20:23 | Reagovat

Skvělý nápad...
Úplně mě to dostalo! .. :))

3 Venom, Havránka Venom, Havránka | E-mail | Web | 28. října 2010 v 22:32 | Reagovat

Já nemám slov, jako by ses mi dostal do hlavy...

4 Scarlett Scarlett | 29. října 2010 v 20:27 | Reagovat

Píšeš neuveriteľne úžasne,nehovoriac o samotnom nápade..

5 hanichka hanichka | Web | 30. října 2010 v 1:18 | Reagovat

Tak co víc říct než krásný, smutný a naprosto mě dostalo...

6 Photograhper Photograhper | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 18:06 | Reagovat

Tady se mi líbí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama