Říjen 2010

Sezóna sebevražd

29. října 2010 v 12:37 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Je tu podzim. Stromy hrají barvami, déšť skrápí chodníky, klepu se zimou a nebaví mě nic. Sotva jsem vstal z postele a už je zase tma.  Je tu podzim. Doba kdy není těžké najít důvod se zabít. Začíná sezóna smrti, pláče a nedokončených příběhů. Začíná sezóna sebevražd.
Tak jako každý rok, tak i letos skončí spousta smutných životů. Životů lidí, kteří cítili že mají jedinou možnost. Otočit na poslední stranu svého života, udělat pár teček a velkými písmeny napsat THE END. Nebo GAME OVER? Je to vlastně jedno.
Letos se stanu součástí sezóny sebevražd. Můj starej kámoš vždycky říkal, že sebevražda se musí naplánovat. Jinak nemá smysl. Minulý rok skočil z mostu. Dopadl hlavou na dálnici. Měl to dobře naplánovaný.

"Když zemřel, vzal i část tebe!"

Nezbyl čas na rozloučení. Neměl jsem ani šanci říct mu sbohem. Bez vysvětlení, bez nějakého zkurveného důvodu. Prostě byl podzim. Nebe plakalo, když to utrpení vidělo. Já plakal s ním. A kdyby slzy uměly postavit žebřík, vylezl bych nahoru a snesl bych ho zpátky domů. Kdybych věděl že to jde. Kdyby...
Letos se stanu součástí sezóny sebevražd. Prší a chlad prostupuje mým tělem. Mám pocit jako by se dostával až ke kostem. Jsem promočený a jdu prázdnou ulicí. Je nepříjemná tma a světla z pouličních lamp oslepují mé oči. Mým cílem je starý opuštěný komín. Hodlám vystoupat až na vrchol, abych mohl dole skončit.

"Každým dalším schodkem se dostáváš k němu blíž."

Zbývá poslední žebřík. Posledních pár metrů a jsem na vrcholu.
"Nedívej se dolů! Nedívej se dolů!" stále si opakuju.
Dostává mě strach. Drží mě v kleci totální bezmoci. Jsem nahoře, ale nejsem schopen se ani hnout. Strach mě ochromil a nehodlá mě pustit.

"Žijeme rychle a krásně se nám umírá."

Jsem si jistej, že příchází chvíle kdy skočím. Stačí vstát a udělat jeden malý krůček dopředu. Je to tak snadné a zároveň je to ta nejtěžší věc jakou člověk může udělat. Jsem vyřízenej. Třesou se mě ruce, ale né zimou - tu ani nevnímám. Stále se přesvědčuji, že musím vstát a skočit dolů. Stále víc však cítím, že to nedokážu. Přestává pršet a v dáli prosvítají tenoučké paprsky slunce. Pomalu, ale s jistotou v nohách vstávám. Jsem na pokraji šílenství a jen zírám na tu krásu. Dolů jsem ještě nepohlédl. Paprsky slunce se zmocnili mého mokrého těla. A já už vím že letošní sezóna sebevražd se obejde bez mé účasti.

Dokud na mě nezapomene

28. října 2010 v 12:22 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Jsem její stín. Nejlepší přítel. Člověk, kterému se nebojí říct cokoliv. Sám většinou nic neříkám, ale jí vždy svorně naslouchám. Jsem jí pokaždé nablízku. Jediným naléhavým pohledem mě dokáže přivolat. Někdy nemusí říkat nic a přesto vím jak se cítí.
Jeden deštivý sobotní večer jsme spolu seděli na okně a pozorovali kapky deště. Nikdo nic neříkal. Slyšet byly jen kapky dopadající na mokrý beton. Ona byla smutná a já nevěděl jak ji utěšit. Chtěl jsem ji obejmout, políbit a říct ať není smutná. Jenže já nevěděl jak. A tak jsme mlčky seděli několik minut, které se vmžiku změnily v hodiny. Seděli jsme tam celou věčnost a nepřestávalo pršet.

"Mám dojem, že tě miluji."

Řekla aby přerušila to nekonečné ticho. Po tvářích jí stékaly slzy. A já nedokázal říct ani slovo. Ani jedno blbý slovo, které by zastavilo její pláč. Jsem na ní závislý od chvíle kdy jsem ji poprvé spatřil nebo spíš kdy ona spatřila mě. Miluji ji celou svou duší, celým svým srdcem. Přesto jí to nedokážu říct. Nevím ani jak.
Někdy jsou tyto deštivé večery ještě horší.

"Má cenu žít, když člověk není šťastný?"

Nevím. Nedokážu jí odpovědět. Vždyť se jí ani nedokážu dotknout. Tak jak bych mohl s čistým svědomím odpovídat na takové otázky. Vždy však příjdou dny, pro které má cenu žít. I ona to ví, ale stále se mě ptá.

"Jsi připraven se mnou zemřít?"
"Ano, jsem."

Chci ji políbit, pohladit a být s ní pořád. Jenže to nejde. Nepůjde to, když ona nebude chtít. Já však znám jenom ji. Je to jediný člověk, který o mě ví a mluví na mě. A cítí ke mě lásku nebo něco tomu citu hodně podobného. Budeme spolu navždy. Navždy budu mlčet a ona mluvit. Navždy se nebudeme dotýkat a přesto se milovat. Bude to tak pořád. Dokud budu žít. Dokud na mě nezapomene.
Poslední dobou se však domů vrací šťastná. S nádherným úsměvem prochází mým tělem jako bych tam vůbec nebyl. Už na mě nemluví a připadá mi jako by nevěděla, že jsem stále s ní.

"Zapomeneš na mě - zemřu!"

Snažím se jí říct. Ona mě však neposlouchá a ani neslyší. Nechápu to. Jsme spolu celou věčnost, ona už mě však nevnímá. Nejspíš už ani neví co ke mě cítí. Co cítím já k ní. Pomalu se ztrácím. Netuším jestli ještě stále jsem.
A pak jsem ho spatřil. Ten důvod proč ona není smutná. Proč mě nevnímá. Proč jsem smutný já. Je to muž. Z masa a kostí. Žijící vlastním životem, neovlivňován myslí někoho jiného. Může ji pohladit, políbit a říct jako moc ji miluje. To já nedokážu. Jsem výplod její fantazie. Imaginarní kluk. A na takové se ohledy brát nemusí.

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 8. kapitola

15. října 2010 v 11:25 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
David, Franta a Fred jsou na Wackenu a já se pokouším společně se Zdenálem za nimi dopravit. Trochu jsme se zdrželi na vesnické pouti. LSD v mém těle totiž působilo trochu silněji než bych myslel. Dlouhou dobu jsme seděli v autě a příšerně jsme se smáli. Ať už to byl pohled na sebe ve zpětném zrcátku nebo pocit že jsme vlastně chtěli někam jet. Všechno bylo tak vtipný, že mě na nějakou dobu zamrzl xicht v příšerným výtlemu. Když jsme si uvědomili, že jsme měli v plánu jet do Německa tak se Zdenál rozhodl že vyrazíme. LSD stále působilo v mém těle a tak jsem tohle rozhodnutí nechápal, ale Zdenál tvrdil že už je ready.

"Ty vole sleduj ty čáry!" po chvíli povídá Zdenál.
"Já vim, jsem si všiml už dřív že jsou nějak moc bílý. Jenom jsem nechtěl nic říkat." reaguju zamyšleně na pruhy na dálnici.
"Na to seru že jsou bílý. Mě spíš deptá, že se nedaj přejet. Furt uhýbaj."

A tak na nás projíždějící řidiči troubili jako šílení. A Zdenál pořád přejížděl z jednoho pruhu do druhýho, až mě napadlo jestli to vlastně není pro nás nebezpečný. Asi to nebezpečný bylo, ale nějak jsme to neřešili. Nebo jsme to spíš nepotřebovali řešit. Byli jsme v jiným světě. V takovém kde se nedá zranit, natož aby jsme se zabili.

"A stejně ty čáry jsou divně bílý!" prohlásil jsem.
"Když se na to podívám z bližšího pohledu..." řekl Zdenál a celou svou horní polovinu těla vyklonil z okýnka, aby se podíval.
"...tak bych řekl, že jsem právě hlavou jenom o pár cenťáků minul značku!" dodal se smíchem.
"Vole to je zase debata. Jedeme po dálnici a řešíme čáry."
"No vidíš! To mě připomíná, že až dojedem do Německa, tak si nějakou čáru taky musím vyřešit. Nerad bych totiž celej Wacken prospal." oznámil mě Zdenál.

Zdenál stále vypadal že se za volantem hodlá zabít a tak jsem se zeptal jestli nechce dát benzínku. Nevypadal moc nadšeně, ale nakonec zajel na první benzínku, kterou jsme potkali. Bezmyšlenkovitě a s nejasným cílem jsem bloumal po benzínce a vybíral si něco k jídlu. Vzpoměl jsem si na video kde Vypsaná fixa okupuje benzínku a Márdi nadává na bagety. Tak jsem si dal kuřecí. Zdenál se tvářil jako velkej podnikatel do chvíle, kdy si koupil dva redbully a nejlevnější vodku. Moc jsem ten nákup nepochopil.
Když jsem se chystal platit, tak jsem dostal na něco obrovskou chuť, ale netušil jsem na co. Najednou můj zrak uvízl na regálu s cigárama.

"A ještě dvoje krátký startky!" řekl jsem obsluze u pultu.

Nejsem nějakej velkej kuřák, ale prostě jsem pocítil, že si zapálit potřebuju. Když to viděl Zdenál, tak vyexoval oba redbully a nadšeně si jednu cigaretu nabídl. A to nekouří vlastně nikdy.
Pomalu se blížil večer a my byli už jen kousek od hranic. Vliv LSD na moje myšlení už nebyl tak velký, což cítil i Zdenál. A tak jsme pokračovali dál v cestě.
Na hranicích kupodivu nebyl žádnej problém a tak jsme frčeli Německem nadzvukovou rychlostí. Nebo mě to aspoň tak připadalo. Pak mě napadlo, že bysme mohli zavolat těm třem, ať víme kde je hledat. Vzal jsem Zdenálův mobil a vytáčel jsem Frantovo číslo.

"Noooo?!" ozval se nelidskej výkřik.
"Tady Roni, zdarec chlapáku. Kde jste?"
"Vole, v Německu - okamžitě nasedni na vlak a přijeď! Jsme totálně na plech, David blije jak šakal a Fred se snaží sbalit bezdomovkyni co spí na lavičce v parku!"
"A kde přesně jste. Už jsme se Zdenálem v Německu..."

Pak si vzal telefon do ruky Zdenál, něco do něj vychrlil a po chvíli telefon típnul.

"Je to v pohodě. Už jsme blízko." jenom řekl.

A já neměl na výběr jinou možnost, než tomu prostě věřit. Do té vesnice jsme dorazili něco před půlnocí. Nakonec jsme je našli na náměstí jak se mlátí s nějakýma bezďákama.

"Dělejte, sedejte do auta!" zařval na ně Zdenál a všichni naskákali dovniř.
"Do prdele. Co vy tady děláte?" nechápal Fred.
"Jedeme náhodou kolem..." povídám.
"Frede ty jseš totální pako vylízaný. To sis nemohl všimnout dřív, že ta bezdomovkyně je vlastně ožralej chlap s nožem v ruce?! Kurva to je zasranej výlet!" křičel do toho Franta.

Křičím, protože umírám

14. října 2010 v 16:08 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Ležím na zemi. Zmateně se kolem sebe rozhlížím. Všude plno střepů a domlácených plechů. Ležím na nějaké silnici. Snažím se zvednout, ale nemůžu se hnout. Přitom však necítím žádnou bolest. Nechápu co se děje. Nemám strach, ani nejsem v šoku.
Slyším jak se blíží sanitka. Projíždí lesní cestou až ke mě. Příjíždí ke mě a já cítím jak přichází neskutečná bolest. Cítím jako by někdo vytahoval obrovské pařáty z mého břicha. Nikde však nevidím krev.
Je hluboká noc. Nikde ani živáčka, přesto slyším jak někdo zpívá.

"Není to jen, že jsi se mnou o samotě. Je to o tom, že už nikdy neodejdeš!"

Někdo mi už kurva pomozte! Jsem tu sám, přesto někdo zpívá. Radši mě zabíjte. Tohle nejde vydržet. Cítím jako by hladoví vlci trhali mé břicho. Trhejte bestie. Trhejte milovaní. Roztrhejte mě celého, ať nezbyde ani kousíček masa. Rychle než sanitka dorazí!
Sanitka přijela a mé bolesti se dostali na úplné maximum. Potím se, začínám mít strach a někdo na mě křičí.

"Chcípni!"

Řidič sanitky se ďábelsky směje. Vypadá úplně jako já, jen má obvázaný obličej.  Ze sanitky vystupuje zdravotní sestra a pomalu mě táhne za nohy. Dotáhla mě až do sanitky a práskla dveřmi. Z okénka jsem si všiml, že vedle silnice stojí mé auto, totálně zrušené. Kolem něj pobíhají malé děti. Tančí a zpívají si. Jedna holčička zapaluje svíčku a pláče. Né, to jsou jen moje slzy. Křičím bolestí a zdravotní sestra se mi vysmívá.

"Chcípni, chcípni!"

Řve na mě, když provádí masáž srdce. Dostal jsem od ní facku na tvář. Cítím jako bych se právě probudil. Už se můžu hýbat, ale obrovská bolest mě dovoluje jen se svíjet a kopat nohama. Zmateně se rozhlížím, nechápu co dělám v sanitce. Sanitka se rozjela a uhání šílenou rychlostí. Věci uvnitř sanitky kolem mě lítají a sestřička se sotva drží na nohách. Za námi běží hladový vlci. Kolem poletují supy. Cítí mou smrt.
Řidič náhle zabrzdil.

"Je to zlé. Budu tě muset operovat. Stejně, ale zemřeš!"

Řekla zdravotní sestra tónem, který mi nahání hrůzu. Drápy se zabodla do mého těla a trhá mé tričko na kousky. Na svém těle nevidím ani modřinu, přesto umírám bolestí. Sestřička vytáhla z přihrádky malou elektrickou pilu. A rozjela ji na plný výkon. Vlci nás už dohnali, vyjí a čekají na čerstvé maso. Pomalu usínám.

"Chci abys cítil tu bolest. Abys prožil to peklo, které si zasloužíš!"

Probral jsem se. A zdravotní sestra právě vjíždí ostřím pily do mého břicha. Křičím, pláču, sténám. Po celé sanitce je plno krve. Je to má krev. Teče z mých očí. Zdravotní sestra mi vytrhla z těla srdce a hodila ho vlkům. Sanitka se znovu rozjela a slyším smích.

"Musíme ho zachránit! Musíme ho zachránit!"

Volá řidič sanitky. Stále křičím bolestí a rukama se s hrůzou dotýkám svých vnitřností. Zdravotní sestra se už jen dívá jak trpím. Kříčím že je vše v pohodě, že to peklo kolem mě je jen v mé hlavě. Křičím jak mě to všechno mrzí. Kolem je spousta krve a já kříčím. Kříčím, protože umírám.

"A nikdy to neskončí!"


Nuda na hřbitově

14. října 2010 v 12:25 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Co dělám o půlnoci na hřbitově? Co dělám na místě, kde není koho zabít nebo aspoň vyděsit?
Jsem nemrtvý už druhým rokem, ale takovou nudu jsem nezažil. Po městě běhají tisíce šťavnatých mladých lidí a já jak největší nula stojím na hřbitově. Hladovej a totálně znuděnej se uklidňuju pocitem, že horší už to nebude. Vzhledem k tomu že jsem mrtvej.
Nechápu proč mě naši šoupli na tak blbej a depresivní hřbitov. Všude samej andílek tvářící se jako velkolepý dílo, nudný nic neříkající náhrobky a mlčenlivej kostel, kterej nemá ani zvon. Je tu tma jak v pytli a příšerná zima. Je to divný, ale jediný co cítím je ta zima. Ukázal bych vám jakou mám husí kůži, kdybych nějakou kůži ještě měl.
Trochu jinak jsem si představoval svůj život a vlastně i smrt.
Vždyť já vlastně ani žádný život pořádně nezažil. Bylo mě sedmnáct, když jsem zemřel. Jeli jsme autem na koncert. Kámoš co řídil, před odjezdem vyexoval tři lahváče. Připadalo nám to jako děsná sranda. No a pak jsme to narvali přímo do stromu. Do jedinýho stromu v okruhu jednoho kilometru! Asi jsme do něj měli narazit. No každopádně to byla dost blbá náhoda.
Jeli jsme čtyři. Já, Zajda a ještě další dva. Přitom začátek toho večera tak tragicky nevypadal.
Seděli jsme u Zajdy. Byl páteční večer a flašky byly už z půlky vypitý. Zajda má naprosto rajcovní starší sestru. Všichni jsme úplně slintali, kdykoliv přišla za náma do Zajdova pokoje. Vždy když vešla, tak jsme všichni kromě Zajdy totálně zrudli a nebyli jsme schopni říct kloudnou větu. Určitě si myslela že jsme retardovaní. Každopádně ani to nám nebránilo, aby jsme se začali sázet o to, kdo ji dostane do postele. Přestalo to být ale vtipný ve chvíli, kdy se začal sázet i zlitej Zajda. Nikomu se to stejně nepovedlo. Mimochodem Zajda byl u cíle nejblíž, protože jí dokázal říct aspoň tři slova před tím, než se začal strašně smát.
Když jsme viděli, že tohle snažení nemá budouctnost tak jsme nasedli do auta a vyrazili přímo k nejbližšímu klubu. A kam jsme to dojeli už víte...
Všichni jsme byli na místě mrtvý. Od té chvíle nevím nic do doby, kdy jsem se probudil tady na tomhle hřbitově. Nejdřív jsem hledal hroby mých kámošů, ale ani jeden tu podle všeho pochován nebyl. Pak jsem bohužel zjistil, že ti tři prošli kremací. Takže si říkám že je lepší být znuděnej zombie, než nemyslící popel.


Koho vlastně zabít?

10. října 2010 v 19:55 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
"Potřebuji někoho zabít. Je úplně jedno koho. Jen chci zažít ten pocit, kdy člověk rozhoduje o životě někoho jiného." povídám.

"Problém však je, že zákony jsou nastaveny tak, že prostě nemůžeš vzít bouchačku a střelit prvního kolemjdoucího, aniž bys byl trestně stíhán. Takže musí na řadu přijít plánování." říká můj vnitřní hlas.

"To je pravda. Vraždit bez plánu asi nemá smysl."

"Z té vraždy bys neměl nijak profitovat, mimo pocit že jsi někoho poslal do onoho světa. Kvůli tomu pocitu to taky děláš. Ale nesmí na tebe příjít v žádném případě podezření." vymýšlí.

"Člověk, kterého zavraždím by neměl být nikdo z rodiny. Tím pádá možnost zabít věčně prudícího strýčka. Vlastně vůbec nejlepší bude, když nezabiju žádného mého známého."

"Jseš sráč!" křičí na mě.
"Ok, myslím že by to neměl být ani člověk jiné rasy. Protože, kdyby na tebe náhodou přišli, nechtěl bys pak asi sedět v jedné cele s vězněm stejné barvy pleti jako by byla tvá oběť." pokračuje.

"Dál bych nerad zabil dítě. A říká se, že ženu ani květinou neuhodíš." napadá mě.

"Tak to musí být muž, nejlépe bílé pleti, kterého vůbec neznáš. Co dál?" ptá se vnitřní hlas.

"Neměl bych zkoušet zabít nějakou mediálně známou osobnost. To by mě asi chytli."  odpovídám.

"To znamená že i od politiků by ses měl radši držet dál."

"Nerad bych se zapletl s mafií. Drogový dealery, pasáky a různý překupníky bych taky nechal."
"Nerad bych zabil nějakého křesťana, protože babička je pobožná."
"A novináře, protože by se o ničem jiným nepsalo."

"Ach bože!" reaguje můj vnitřní hlas.

"Neměl by to být mladý kluk..." říkám.

"No ale ani stařík, kterému je to už jedno." skáče mi do řeči.
"Zabíjet vážně nemocné taky postrádá smysl." přidává další poznatek.

"No a pekaře bych zabíjet neměl."

"A to jako proč?" ptá se mě.

"Mám rád čerstvý rohlíky." odpovídám.

"Tím pádem škrtám řezníky, protože rád jíš maso. Automechaniky, protože rád jezdíš v autě. Cukráře, protože ti chutná čokoláda. Hospodský, aby ti měl kdo natočit pivo. A samozřejmě květináře, protože i když to nerad přiznáváš, miluješ vůni růží." vypočítává.
"Výrobce počítačů, programátory, animátory, popeláře, kosmonauty, vědce, učitele, lékaře, policajty, hasiče a cirkusáky taky předpokládám zabít nechceš? ptá se.

"No to máš vlastně pravdu."

"A co takhle zvíře? Nějaký velký - žirafu nebo třeba slona!" nadšeně nabízí.

"Jako že bych si skočil s kulovnicí do ZOO nebo co?" ptám se nechápavě.

"No tak ne. Ale slib mi, že o tom budeš přemýšlet."

"Jseš blázen." říkám mu.

"Ty máš co říkat hochu."
"No tak si to aspoň shrnem. Běloch středního věku, nikdo koho znáš..." povídá.

"Hele víš co, kašlem na to."

Slyším její hlas a tak je to pořád

3. října 2010 v 20:48 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Slyšíš ty zvuky? Jsem si jistý, že ano. Zahledím se mezi stromy. Podívej se taky. Podívej se do temna.
Slyším její hlas. Volá mě. Chci se za ní rozběhnout, jenom mám strach.

"Následuj své oči."

Chci ji najít, chci ji spatřit, jenom mám strach. Les je hluboký a temný. A já příliš slabý. Nemá to cenu, nenajdu ji.
Slyším její hlas. Stále něco říká. Volá mě. Strach mě nedovolí se ani hnout. Toužím po ní, ale jenom stojím. Na chvíli přestávám dýchat. Dusím se.

"Utíkej. Prostě utíkej kam se díváš."

Překonávám strach. Rozbíhám se. Běžím a následuji své oči, jak mi radí dívčin hlas. Stále ji slyším. Její hlas je stále blíž a stále víc mě to děsí. Děsí mě představa, že ji nikdy nespatřím. Běžím stále za ní. Všude je tma, jen tak probíhám mezi stromy. Najdi tu dívku. Pomoz mi ji najít.

"Slibuješ?"
"Co mám slíbit?" křičím.
"Slibuješ?"
"Ano, slibuji."

Dívka stále něco mluví. Čistě však rozumím jen, když křičí. Slíbil jsem. Musím to dodržet. Chci to dodržet.
Nevidím ji. Nevidím nic. Nechápu, že jsem ještě nenarazil. Stále běžím, ještě se nesmím zastavit. Ona totiž také nestojí. Utíká snad přede mnou? Ne, jen mě hledá. A já hledám ji.

"Slíbil jsi to!"

Mám strach že ji ztrácím. Stále něco říká. Stále běží a já běžím za ní. Klidně poběžím až do západu slunce. Klidně poběžím do konce svého života. Kde jsi? Ty mě nevidíš?
Ničí mě zvuky v mé hlavě. Slyším další hlasy. Slyším je zřetelně. Nejsou totiž skutečné.

"Ještě jeden den, jako je tenhle a zabiju tě!"

Přestávám slyšet dívku. Už dávno na mě nekřičí. Nic neříká. Nevolá mé jméno.
Stále běžím lesem. Je tma. Podívej se taky.

"Jsi šťastný?"
"Můžeme zůstat?"
"Zakřič a běž! Běž co nejdál, někam kde tě nikdo neuslyší."

Hlasy na mě stále mluví a já pořád běžím. Náhle zastavím. Ale už vím že je dávno pozdě. Jsem ztracen v lese. Úplně sám. Žádná dívka tady nikdy nebyla.
Zpívám si "Boys don't cry... boys don't cry..." a pláču. Není třeba mě rozesmívat, když chci plakat.
Nic nebylo skutečné. Hlasy, zvuky, křik. Skutečný byl jen ten les, tma a strach. A tak je to pořád.

Kino, rande a pár mrtvých

3. října 2010 v 17:45 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Celý den trávím bez denního světla. Domů se vracím za tmy, v hodinu kdy už většina smrtelníků dávno spí. Ne nejsem upír ani jiná nadpřirozená bytost, kterými se lidé straší. Pracuji jako pokladník, promítač a občasný vyhazovač jednoho malého kina na kraji města. Promítáme zde béčkové krváky, laciné italské westerny a nezávislé animované filmy od netalentovaných tvůrců. A vzhledem k velmi špatné finanční situaci kina, je pravděpodobné, že lepší filmy se tu v dohledné době promítat nebudou.
Narváno tu bylo jen dvakrát. Když jsme promítali všechny díly "Toxického mstitele" za sebou a taky, když jsme jako jediné kino na světě uvedli amatérské pornovideo s Paris Hilton. Víc znechucených tváří v sále, než když se na plátně svlékla Paris Hilton jsem viděl jen při půlhodinovém porcování těla miniaturními nůžkami v jednom indickém hororu.
Kino je jinak většinou prázdné. Pár feťáků, několik pasáků, sem tam nějaká kurva se zákazníkem, drogový dealeři, nelegální přistěhovalci skrývající se zde před imigračním úřadem a mafiáni prodávající zde zbraně, šperky a někdy i ty nelegální přistěhovalce.
Zde rozkvétá zločin a já jsem toho všeho podstatnou součástí. A to mě ještě nebylo ani dvacet. Nechal jsem školu, abych mohl dělat tenhle bezva job bez budoucnosti. Od pasáků a mafie dostávám štědré spropitné, abych tohle kino - které jsem zdědil po tátovi - nemusel zavřít. Tohle místo by se dalo nazvat peklem, přičemž zde platí zákony ráje - no a taky pravidla mafie. Nejhezčí na tom je, že policie netuší co se tu vlastně odehrává. Kdo by podezříval kino, které má menší návštěvnost než juniorský šachový turnaj v místní knihovně?
Přesto, všechno hezké nemůže trvat věčně. A v životě každého zločince příjde den, kdy se všechno posere.
Měl to být perfektní pátek. Po půl roce trapnýho čekání jsem se konečně rozhoupal a pozval svou sousedku Leu na rande. Při vychloubání že mám vlastní kino mě však zaskočila tím, že by na rande šla tam. Měl jsem to předvídat. Jenže nevypadám jako někdo, kdo umí myslet dopředu.
Plánoval jsem že kino na ten večer zavřu, jenže to teď tak trochu nemůžu a tak jsem vypsal na plakát jména filmů, která ten večer budeme promítat. Výběr to nebyl lehký. Nejromantičtější film tu máme jenom to porno s Paris. Takže jsem zvolil nejmenší zlo, italskou westernovou komedii - Lucky Luke.
V předprodeji se neprodal ani jeden lístek, s čímž jsem samozřejmě počítal. Za celý pátek přišla jen jedna šlapka se svým zákazníkem. Říkáme jí Honey Bunny, podle postavy z Pulp Fiction. Hezká holka, za manžela má alkoholika takže se snaží šestičlennou rodinu uživit sama. A vzhledem k tomu, že stíhá i čtyři zákazníky za jeden film, tak se jí to nejspíš i daří. Patří jí poslední dvě sedačky v levém rohu kina, úplně nahoře. Někdy mám strach se tam jít podívat. Bývám fakt rád, když tam najdu jenom zvratky.
Pravý horní roh patří mafii a zbytku návštěvníků kina je jedno kam si sednou. Za dobu co toto kino vedu, se tu několikrát střílelo. Naposled v zimě, když jsem dovnitř pustil několik bezdomovců, kteří se za poslední peníze přišli ohřát. Mafiánům však jejich zápach vadil tak, že je po pár minutách všechny postříleli. No aspoň že tu spoušť pak po sobě uklidili.
Zbývala hodina do začátku filmu. Seděl jsem u pokladny a doufal, že se nikdo neukáže. Jenže přišel Alan, drogovej dealer. Vlastně se Alan nejmenuje, jenom každý tu má nějakou přezdívku, protože nač znát něčí právé jméno, když tu všichni žijí mimo zákon?

"Hele byl bych rád, kdyby ses tady moc dlouho nezdržel..."
"Jasný kámo, mám tu domluvenej jenom malej kšeft - do půlhodiny odtáhnu pryč." odpověděl.
"Kolikrát tu dneska byla Honey Bunny?" ještě se zeptal.
"Jednou."
"Hehe. Takže dneska budou děti bez večeře."
"To asi jo Alane." řekl jsem a trochu vynuceně se pousmál, když jsem mu podával lístek. Nikdy jsem nechápal jeho smysl pro humor.

Vypadalo to, že už nikdo jiný nepříjde. Jenže pak před kinem zastavil černý mercedes. Z vozu vystoupili tři vysocí chlápci v oblecích. Mafie dorazila.

"Hezký večer pane Capone."
"Nazdar synku, doufám že hezký bude."
"Dnes jen malý obchod?"
"Dnes ne, dneska půjde o miliony." řekl a ani jednou se na mě nepodíval. Dokonce ani když jsem mu dával lístek.

Hned po mafiánech přiběhla partička feťáků.

"Co dneska dáváte?" zeptal se jeden.

Ani jsem nestačil odpovědět. Do řeči mi totiž skočil druhý feťák.

"A není to jedno. Vždycky tady dávají jenom sračky!"

Do začátku filmu už přišel jenom jeden chlapík. Nikdy jsem ho tady neviděl. Ale sednul si hned vedle Alana, takže jsem usoudil že to je jeho nový zákazník.
Poté konečně dorazila má vyvolená. Strašně jí to slušelo, až se mě roztřepala kolena. Usadil jsem ji na čestné místo u promítačky. Z toho že jsem vybral film Lucky Luke byla nadšená. Tu postavičku prý miluje a Terence Hill ji prý dost rajcuje. Romantika tak byla v háji, protože jsem od té chvíle neměl v hlavě nic jinýho, než sex. Donesl jsem láhev vína, které normálně nepiju, protože mě po něm pálí žáha.
Pak však začal zvonit zvonek, který mám u pokladny. Lidi zvoní, když se chtějí dostat dovnitř a já na pokladně zrovna nejsem.
Před kinem stáli dva chlápci, vypadali dost elegantně.

"Je volno v pravém horním rohu?" zeptal se jeden.
"Ne, bohužel."
"Výborně, tak dva lístky kamkoliv jinam."

Tak jsem poznal že to jsou zákazníci Caponeho. Ti se ptají vždycky na pravý horní roh sálu.
Vrátil jsem se na svou schůzku a půlka láhve vína byla vypitá. Začalo se zdát, že na sex myslí už i Lea. Ale ze sálu kina se ozval křik, vypadalo to že jeden z těch feťáků to trochu přehnal s herákem. S nožem v ruce začal vyhrožovat že všechny zabije. Vykouknul jsem, abych se podíval jak velkej ten nůž má. Vždycky totiž takové problémy řeším ocelovou tyčí. Mám jich tu víc, v různých velikostech, takže jsem chtěl vědět, kterou vzít. Lea vypadala docela vyděšeně a tak jsem ji začal uklidňovat že to za minutku bude vyřešený. Jenže pak zazněl výstřel ze zbraně pana Caponeho, který je opravdu nerad rušen. A tím celej večer poslal do prdele. Feťák padl na zem s kulkou v hlavě a ostatní nevěřícně zírali co se to vlastně stalo.
Pak ze sedadla vyskočil ten chlápek co přišel za Alanem. Vytáhnul bouchačku a zařval "Policie, ani se nehněte!"

"Kurva, ty jseš polda? Co je tohle za posranej den?" zařval Alan a dostal kulku rovnou do zad, od jednoho z Caponeho chlápků.
"To máš za to, žes sem přitáhl poldy ty blbečku." reagoval kryjící se Capone za sedačkou.
"Tak dost okamžitě vylezte! Mrtvých už je tu dost. Stejně nemá smysl se schovávat, jste totiž ob...." nestihl doříct policajt. Schytal to přímo do ucha.

Svíjel se v bolestech na zemi a tak k němu pan Capone s kumpánama přišel a jeho trápení ukončil kopancema do hlavy. Myslel jsem že je konec a tak jsem se šel podívat na tu spoušť. Všude plno krve, do toho italskej western. Nechutnej pohled.
Pak však do kina přilítli slzný granáty a vtrhla sem zásahová jednotka, která všechny včetně mě zatkla.
Dostal jsem deset let. Ani pořádně nevím za co. Tak tu sedím, přemýšlím o tom že jsem si nevrznul a doufám že Lea utekla zadním vchodem, jak jsem předpokládal.