Září 2010

Co budeš dělat Katie?

29. září 2010 v 21:09 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Co budeš sakra dělat, Katie?
Co budeš dělat, až ti bodnu nůž do břicha?
No tak Katie... odpověz.
Co budeš dělat Katie, když tento příběh neskončí happyendem?
Není čas hrdinů a příběhů, kde dobro poráží zlo. Žijeme v realitě. Tady je to přesně naopak. Nežiješ v pohádkovém světě, kde se ti nemůže nic stát. Tak to konečně pochop Katie.
Už mi prozradíš co budeš dělat, Katie?
Měla bys to vědět. Nejsi Šípková Růženka, vždyť ani v noci nemůžeš spát. Máš snad strach?
I krásné věci můžou ublížit, Katie. Proč by jinak růže byly plné trní?
Co budeš dělat, Katie?
Co budeš dělat až pochopíš, že svět není fér?
Jsi na všechny ty depresivní dny připravena? Mám pocit že nejsi, Katie. Nejdřív si sundej ty růžové brýle co skrývají temnotu před tvými naivními plány.
Vše bílé natřeme na černo. Vše veselé utopíme v krvi. Nebo se o to pokusím sám.
Co budeš dělat až tě v nemocnici prohlásí za mrtvou?
Co budeš dělat, Katie? No tak povídej.
Mluvila jsi na mě včera a tak říkám "Mluv na mě i dnes." Sním o tobě a o všech věcech, co říkáš. Potřebuji tě teď, né později. Máš mě tu na kolenou, ale ty svým pohledem říkáš "Prosím ne."
Jsi připravena nést následky za své činy? Já připravený jsem.
Pamatuješ co jsme si slíbili? Zabiješ mě, já zabiju tebe. Zabila jsi mé srdce, já zabiju tebe.
Už víš co budeš dělat Katie?
Co budeš dělat, až zaklepu na tvé dveře? Otevřeš? Budeš utíkat? Jsi si vůbec jistá, zda stále žiješ? Běž se raději podívat do zrcadla Katie. Tvé tělo se už možná rozkládá.
Užila jsi si svůj život? Já si teď budu užívat tvou smrt.

Jsi mimo čas

29. září 2010 v 12:02 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Stojím v tmavé místnosti starého baru. Nějak nevnímám čas, ale může být už něco po půlnoci. Lokál je téměř prázdnej. Vlastně je dost dobře možný že tu nikdo není. Je mi to jedno - všechno mi připadá tak rychlé že nestíhám sledovat svůj vlastní život. Natož abych sledoval životy jiných. Stojím u jukeboxu a snažím se do něj naházet všechny své drobné. Začíná hrát ta notoricky známá píseň. Mám pocit že ji slyším už po tisící. Od té doby co tu jsem, jiná píseň nehrála. Joan Jett na mě z repráků vříská že "miluje Rock 'N' Roll". Nemít ještě v půllitru pivo, tak asi odejdu.
Naštěstí jsem se dostal v jukeboxu do hlavního menu. Kliknu na abecední seznam interpretů. Nechápu, ale jediné písmeno v seznamu je "R". S nadějí zkouším. Rolling Stones. Jediná kapela v jukeboxu. Ani ta Joan Jett tu není, což je divný protože tu nic jinýho zatím nehrálo. Jenže mě to vlastně nevadí že tu mají pouze "Stouny". Stejně jako Joan totiž miluju Rock 'N' Roll.
Do toho přístroje jsem naházel hodně peněz, takže se pouštím do výběru první písně. "Honky Tonk Women".
Zhypnotizovaně koukám na obrazovku jukeboxu. Někdo mě poklepal na rameno. Byla to pohledná žena co voněla po ginu. Něco říká, ale nerozumím jí ani slovo. Nejspíš je opilá. A nebo jsem opilý já. Snadno jsem však pochopil co se mi snaží říct. Její vyzívaví pohled mě zve k ní domů. Jenže píseň skončila a já byl v baru opět sám.
Vybírám další song od Rolling Stones. "Sympathy For The Devil".
Na klavír v rohu místnosti začal hrát podivný muž. Zahalen černým pláštěm. Po celou dobu co hrál, mi vyprávěl příběh. Příběh svého života. Vyprávěl mi jak za druhé světové války jezdil v tanku. Jak ničil domy, lesy a životy lidí. Vyprávěl jak pochválil Jidáše za vraždu syna božího. Zabil císaře a znásilňoval královny.
A pořád se ptal "Už víš kdo jsem?". Věděl jsem kdo je to, ale strach mi nedovolil vyřknout jeho jméno. Jak však dozněli poslední tóny písně, zmizel jako žena co voněla po ginu.
"Jumpin' Flash Jack". Kytara rozhýbala mé ztuhlé nohy. Ponořuji se do vln bláznivého tance.
Do baru přichází chlapík ve starým baloňáku. Je celý mokrý. Před chvílí jsem viděl z okna jak v dešti vyje na svou mámu. Je to blázen, skáče vedle mě jako pomatený. Jmenuje se Jack Flash. Křičí že slítl někam dolů a má nohy od krve. Je to Jack Flash a je to blázen. Už jsem to nevydržel. Ten chlápek musí zmizet jako ti před ním. A tak jsem přepnul píseň.
Nyní hraje "You Cant Always Get What You Want". Blázen je pryč a místo něj se na barovou židli posadila dívka se sklenicí vína v ruce. U nohou měla opuštěnýho chlapa. Jsem to já. Žádala mě abych prozradil kdo jí chce. Ležím jí u nohou a doufám že pochopí, že já jsem ten kdo ji chce. Nechápala nic.
Do baru vkročil mladík, Jimmy se jmenoval. Stáli jsme spolu frontu na pivo. Nakonec jsme si oba dali sodu, která chutnala po třešních. A společně jsem zpívali "Můžeš dostat co chceš!".
Píseň dohrála a já byl znovu v baru sám. Zahodil jsem sklenici se sodou. Stejně mi nechutnala. Najednou však začala hrát další píseň.
"Angie".
Otočil jsem se směrem k jukeboxu a tam stála dívka. Krásnější než cokoliv jiného jsem spatřil.
"Nech mě šeptat ti do ucha." povídám.
Mračila se na mě. "Kdy se z toho dostanem?" ptám se aniž bych čekal odpověď.
"Angie, pořád tě miluju. Vzpomeň kolik nocí jsme proplakali."
"Angie neplač. Nenávidím ten smutek ve tvých očích."
Píseň stále hrála a já tu dívku utěšoval.
"Není tu dívka, co by se ti vyrovnala Angie. No tak osuš své slzy a buď se mnou znovu šťastná."
Píseň se stále opakovala a já měl pocit že už nikdy nechci poslouchat jinou. Angie se mě pevně držela a tak jsem věděl že na jinou dívku, už mé oči nepohlédnou.

Někdo rád peče, jíní zase smaží

27. září 2010 v 13:05 | Hubert |  Peppers
Ráno jsem se probudil s ranní rosou na mém promrzlém těle. Klepal jsem se tak, že mi dělalo problém si zapálit cigaretu. Nakonec mi ji musel zapálit Milf. Je pět ráno. Park ve kterým jsme spali na lavičce byl totálně prázdnej. Jsem ospalej, je mi zima a asi chci domů. Šel jsem se projít a hledal jsem vhodný místo kde bych si mohl střelit herák. Když jsem se podíval na své zásoby, zjistil jsem nepříjemnou skutečnost. Heroinu mám tak na dva dny. Zmocnila se mě panika.
"Sakra, kde tady seženu herák?" říkal jsem si.
Vzpoměl jsem si že v Praze bydlí brácha mýho otce. Strejda Boris. Chlapík těsně před padesátkou, plešatej, podsaditej a všude možně potetovanej. Řízek, kterej byl v lochu za napadení, znásilnění a ublížení na zdraví tolikrát - že většinu policajtů zná jménem. Když jsem byl ještě děcko tak mě často hlídával. Přivazoval mě k radiátoru, když jsem ho otravoval. V zimě to bylo peklo. Od toho rozpálenýho topení mám na rukou ještě dneska jizvy.
Nemáme spolu příliš láskyplný vztah. Řekl bych že toho hajzla nenávidím. Ale byla to jediná možnost, která mě napadla. Boris se vždycky pohyboval na okraji společnosti. Dlouho prodával drogy a doufám že ještě stále má dostatek kontaktů. Navíc je mu dost blízká muzika, takže o známé v tomto směru nebude mít taky nouzi.
Milfovi prostě řeknu že jdeme za mým strejdou poptat se jestli nezná nějakýho schopnýho basáka do kapely.
Tak jsem taky udělal a Milf byl nadšením bez sebe.

"Já myslel že si s tou kapelou děláš prdel! Tak to je paráda."

Naposled jsem Borise viděl, před třema rokama. To jsem lehce experimentoval s koksem. Borise právě pustili z basy a potřeboval peníze. Tak mě prodal moře koksu za naprosto fantastickou cenu. Ale jedinej požitek, kterej jsem z toho koksu měl bylo neustálý zvracení. Což se vlastně požitkem moc nazvat nedá.
Od té doby jsem ho neviděl, takže doufám že ještě žije a bydlí pořád ve stejným domě. Vyrazili jsme a Milf měl fakt dobrou náladu. Já cítil strašný napětí v žaludku. Moc se mě tam nechtělo, ale vidina spousty heráku jen pro mé žíly mě tlačila za Borisem jít.
Stojíme před domem strejdy Borise. Milf na mě napjatě kouká a očima mě vyzívá abych promluvil.
"Tak jsme tady. V říši samotného ďábla." řekl jsem.
Zazvonil jsem na zvonek. Nic. Zkusil jsem to znovu a po chvíli byly slyšet kroky mířící ke dvěřím. Ty se otevřeli a přede mnou stál strejda Boris. Přesně tak jak jsem si ho pamatoval.

"Co tu chceš ty zmrde? A co sis to přivedl za děvku?"

Absolutně jsem ignoroval jeho dvě otázky na uvítanou a vkročil jsem přímo do dveří.

"Potřebuju tvou pomoc." řekl jsem po vstupu do jeho domu.
"Hele já na tebe seru mladej. Jestli v něčem jedeš, tak je to tvůj problém a mě do toho netahej. Domluvil jsem a teď vypadněte." řekl rázně Boris.
"V ničem nejedu. Tady s Milfem máme kapelu a potřebujeme sehnat schopný lidi. No a o tobě vím že máš spoustu známejch..."
"No tak to je jiná!" skočil mi do řeči Boris "To se usaďte, já vám donesu něco k pití."
"Ty vole, ten tvůj strýc je ale sakra divnej." řekl mě Milf polohlasem.

Seděli jsme a mluvili o muzice. Boris tvrdil že nám večer představí úžasnýho bubeníka a já nevěřil svým očím. Tohle je ten zkurvenej brácha mýho otce co mě mlátil za každou prkotinu?
Pak ale Boris rázně změnil téma hovoru.

"Tak povídej Peppersi, jak dlouho si střílíš herák?
"O čem to mluvíš?" zapíral jsem. Byl bych totiž nerad, kdyby se o mé závislosti dozvěděl Milf.
"Ale no tak. Je to na tobě fakt dost poznat. Mě to nevadí, je to pořád lepší než perník. Však víš co se říká? Někdo má rád Heru na pečení, někdo herák na smažení."

A byl jsem prozrazen.