Srpen 2010

Když chcete zemřít, ale Smrt je proti

24. srpna 2010 v 14:27 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Smrt. Jediná přirozená spravedlnost na tomto světě. Ta jediná nedělá rozdíly. Ta jediná jednou potká všechny. Říká se to. Ale jsou to lži. Vím to, protože mi to smrt řekla.

Sedím v autě, venku prší. Kapky deště klepou na kapotu jako malá kladívka. Zaparkoval jsem před hnusným domem, vypadá to na feťácký místečko lásky. Obyvatelé toho domu nejspíš vylézají ven jen, když potřebují sehnat další dávku. Všechen svůj čas, všechen svůj život marní ničením svého otráveného těla v chemikáliích.
Kolem je tma. Jen jedna pouliční lampa na této ulici vydává opravdu slaboučké světlo. To světlo symbolizuje naději, kterou tato nechutná ulice má. Téměř žádnou.
Čekám až odbije půlnoc. Pak se začnou dít věci.
Mám ještě pár minut čas a tak vám vysvětlím proč sedím v autě, před tím špinavým domem. A tím vám odvyprávím podstatnou část svého života. Života, který ztratil smysl.

Byl jsem ještě hodně mladý, když jsem se přidal k policejnímu sboru. Potřeboval jsem prachy a policie potřebovala lidi do svých řad. Ze zbytečnýho pochůzkáře jsem se vypracoval v tzv. zabijáka. Což je u policie oficiálně neexistující profese. Neoficiálně je to elita mezi policisty. Já byl jedním z nich. Tato pozice byla přísně tajná a nikdo kromě nadřízených nevěděl že něco jako "zabiják" u policie vůbec existuje. Měl jsem za úkol odstraňovat pro stát nebo policii nepohodlné lidi.
Před pár lety jsem dostal na starost jednoho chlápka. Měl jsem ho odprásknout. Jenže se to trochu zamotalo, když unesl dvě malé holčičky a vzal si je jako rukojmí. Byli to dvojčata. Podobná těm mým. Jednou v noci mi volal můj informátor, že ví kde se ten chlap schovává. Na kraji města v lesním srubu. Ok, teď ho půjdu zabít, říkal jsem si. Naprosto jsem soucítil s rodiči těch dvojčátek, vcítil jsem se do toho případu jako by byli v ohrožení života moje vlastní děti. Sednul jsem do auta a zamířil jsem na místo, kde se podle informátora ten prevít ukrývá.
Zásobník jsem přecpal náboji. Narvu do něj všechny.
Zaparkoval jsem dál od toho místa, abych na sebe zbytečně neupozornil. Když jsem vystupoval z auta, cítil jsem jak moc jsem toho chlapa chtěl zabít. Jak moc jsem si přál, aby ty holčičky ještě žili. Řekl bych že jsem se nabudil až moc. Pochopte to, já nemám ze zabíjení radost. Smrt není mojí vášní. Takového člověka by policie na pozici zabijáka ani nepřijala. Ale hajzla, který si vzal jako rukojmí dvě malé holčičky jsem zabít chtěl. Nejlépe pomalu.
Byl jsem totálně vyhecovaný a jako šílená zvěř jsem se rozběhnul k tomu srubu.

"Neblázni kámo."

Uslyšel jsem jako by mi někdo šeptal. Nevěnoval jsem tomu pozornost, i když mnou projel chlad jako by na mě promluvila smrt.

"Zpomal nebo zemřeš."

Řekl ten samý hlas. Tentokrát mě donutil zastavit. Rozhlédnul jsem se, ale nikde nic. Jen tma, stromy a zase tma.

"Dnes v noci mají zemřít dvě malé dívky. A jeden muž."

"Kdo to kurva mluví? Ukaž se, ať ti to můžu napálit přímo do hlavy." řval jsem strachy bez sebe. Myslel jsem že na mě mluví ten chlap, co ho jdu zabít.

"Jsem smrt. Tvoje smrt, jako i celého lidstva. Jsem tu abych dohlídnul, že ty a dvojčata v tom srubu zemřete. Je mi jedno jakým způsobem. Ale máte zemřít. Dnes je, ale tvůj šťastný den. Rozhodnul jsem se, že nezemřeš."

"Co to kurva vykládáš? A okamžitě se mi ukaž!" řval jsem.

"Běž do toho srubu. Najdeš tam dvě zmasakrovaná tělíčka. A jednoho hnusnýho parchanta co ty dvě zabil a podle všeho by měl zabít i tebe. Já ti však dávám možnost zachránit tvůj život a pomstít smrt těch malých holčiček."

Neviděl jsem kdo to na mě mluví, ani jsem si nebyl jistý jestli mluví pravdu. Ale prostě jsem tomu hlasu věřil.
Vykopnul jsem dveře toho srubu. V zápětí jsem uslyšel ránu ze zbraně a v hlavě jsem ucítil tupou bolest. Ten chlap mě trefil přímo do hlavy. Jenže kromě té tupé bolesti se se mnou nedělo nic jiného. Ani jsem pořádně nekrvácel. A tak jsem začal střílet po tom chlapovi. Jak jsem slíbil, narval jsem do něj celý zásobník.

"To je ono kámo. Neříkal jsem že máš dnes šťastný den?"

Řekl hlas a v tu chvíli jsem uvěřil. Mluví se mnou samotná smrt.
Spřátelili jsme se a přesto že Smrt nemá tělo a nikdy jej nemůžu spatřit, stali jsme se nejlepšími přáteli. Doslova na život a na smrt. Od té doby je se mnou všude. Pokaždé, když dostanu nový úkol je po mém boku, aby mě chránil. S ním jsem měl jistotu že nezemřu. Což je pro práci zabijáka perfektní vlastnost. Za ta léta se už několikrát stalo, že mě Smrt po akci prozradil že jsem měl zemřít. Smrt byl však pokaždé proti.
Naše přátelství, ale dostalo před týdnem obrovskou ránu. V poklidu jsem seděl doma. Popíjel kávu, četl noviny. Žena vezla děti do školy. A já se těšil až se vrátí, protože na pár hodin budeme sami.
Jenže místo mé ženy přišel Smrt.

"Kámo, moc mě to mrzí..."

"Co se děje? Co tě může mrzet?" nechápal jsem.

"Tvá žena a děti..."

"Cože?! To snad ne?! To snad kurva ne?!" zařval jsem rozzuřeně a zároveň mi z očí vytryskly slzy.
"Jak? Kde? Proboha proč?" stále jsem se ptal a přes všechny slzy jsem ani neviděl.

"Před základní školou. Napálil do nich jeden mladej kluk. Byl sjetej. Na místě byli mrtvý."

"A on?" zeptal jsem se aniž bych to chtěl vědět.

"Přežil. Dám ti jeho adresu."

V zoufalství jsem nevěděl co dělat. Toho feťáka zabiju, to je jediný jistý. Zbytek je ve hvězdách.

"Je mi to líto. Nedalo se nic dělat."

"Že nedalo? Co to do hajzlu žvaníš. Vždyť jseš kurva smrt! Proč jsi je neochránil, jako to děláš mě? Proč? Kurva odpověz?" křičel jsem, ale Smrt neodpověděl.

Nemám páru proč. Později mi nadiktoval adresu toho kluka. A já v noci vyrazil k jeho domu. Teď tu stojím a čekám. Čekám na půlnoc. Zabiju ho a pak zabiju sebe.
Dívám se na hodinky. 23:59. Je čas. Vystupuju z auta a mířím rovnou k domovním dveřím. Rozstřílel jsem zámek a vstoupil do domu. A pak jsem ho spatřil. Ten kluk zděšeně vykřikl, když si všiml mojí zbraně. Střelil jsem ho do nohy, aby neměl kam zdrhnout. Posbíral jsem všechny stříkačky, chemikálie, léky a podobný svinstva, který jsem v tom domě našel. A donutil jsem ho si je všechny narvat do svýho těla. Pak jsem ho zvednul a začal ho pěstí mlátit do hlavy až jsem ucítil jak mu pomalu praská lebka. A teď vrcholné finále. Moje vlastní smrt. Střelil jsem se přímo do spánku. Jenže nic.

"Ty hajzle! Nech mě odejít z toho to zkurvenýho světa! Nech mě jít sakra!" křičel jsem.

"Jednáš v afektu. Jsi příliš zaslepen žalem ze ztráty milovaných osob. Za pár měsíců to přebolí."

"Jak to kurva můžeš vědět? Co ty o tom víš? Jseš bezcitná smrt, nic víc. Nepleť se do mých věcí a nech mě v klidu chcípnout. Já už žít nechci, chápeš to? Vzal jsi mi smysl života, už nemám pro co žít!"

A najednou jsem to ucítil. Padnul jsem na zem mrtvý a na malou chvíli jsem spatřil obličej svého nejlepšího přítele.

Masters of Rock 8 15. - 18. 7. 2010 část 1/2

19. srpna 2010 v 15:07 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Prázdniny se nám blíží ke konci a tím pro mě končí i letošní metalová festivalová sezóna. Ještě nějaké tři menší fesťáky plánuju, ale ty metalové nejsou takže na nich se nebudu až tak věnovat muzice. Prožil jsem perfektní Masters of Rock a naprosto brutální Brutal Assault.
Pokusím se vám stručně popsat co jsem na nich zažil, i když si uvědomuju že těch zážitků je vlastně tolik, že to se stručností nebude mít co dělat.
Doufám že to bude čitelné i pro metalu neznalé - pro představu se pokusím vše stručně vysvětlit.

Masters of Rock 8  15. - 18. 7. 2010

Pokud jsem všechny dobře spočítal tak nás na letošní "mástry" mělo jet devět. Nakonec se k nám přidali ještě další tři takže nás bylo dvanáct. Pro příběh to není podstatný, ale je dobrý to vědět.
Nerad bych kohokoliv z naší bandy jmenoval, čímž vás sice ochudím o některé peprné historky, ale já mám pocit že to bude jak pro ně tak i pro mě lepší.
Středa
Naše banda vyrazila už o den dřív, takže ideální příležitost rozpomenout si na prostředí krásných Vizovic, chuť ředěného piva a chování metalistů na masovější akci. I když upřímně - letos těch pravých ortodoxních metlošů bylo rozhodně míň. Za což mohl line-up tohoto ročníku kde byli potvrzeny jen 3 (slovy tři) kapely, které o sobě mohou tvrdit že hrají tvrdý metal. Zbytek byl heavy a nebo "popík". Přesto lákadla byla takže jsem se docela těšil, ale spíš jsem se těšil na zážitky s kamarády než na ten samotný fesťák.
Větší část naší party jela ráno vlakem, což jsem rázně odmítl a s bráchou jsme si domluvili odvoz. Do Vizovic jsme přijeli něco kolem páté odpolední a to už frajeři co jeli vlakem měli dávno postaveno, vypito, zkouřeno. Pár jich spalo, jeden se bavil házením švestek na ty spící (čehož se nakonec zůčastnili všichni nespáči) a další se snažili postavit stan. Já už stan měl postaven, což zařídíl jeden z těch ožralých/spících, protože jsem si u něj domluvil nocleh. S ním nikdo do stanu nechtěl, protože se zatím na každém MoRu poblil do stanu. Jednou dokonce pozvracel spolubydlícímu hlavu. Já ovšem strach neměl, že by se historie opakovala potřetí. K takovým akcím samozřejmě nechutnosti patří od Toi Toiek až po to zvracení. Člověk, pokud není přílišná fajnovka, si časem zvykne.
K večeru se všichni začali pomalu probouzet takže proběhlo nějaký pivo, nějakej šluk a nálada by se dala nazvat pohodovou. Později už byli všichni unavení až na jednince, který byl na MoRu poprvé takže si ho chtěl maximálně užít. A tak do třech do rána hulákal před stanem jak jsme všichni hajzly, že nechcem chlastat. Tak se to opakovalo každý večer a jediný kdo na jeho výzvu pokaždé reagoval kladně byl můj mladší bratr.
Čtvrtek
První hrací den. Z mého pohledu co se kapel týče to byl den nejnudnější. Ráno tradiční výlet do Alberta pro snídani. Po cestě jsem zašel na oblíbené placené WC (z čehož jsem si udělal pravidelný rituál, takže jsem nebyl nucen použít ani jednou Toiky) a později už jsme si šli stoupnout do fronty před areál, pro pásku. Jó růžová je ideální barva pro pásku na metalový festival a vzhledem k tomu že to jsou pásky plátěné a já si je vždy odmítám sundat tak mě ta barva nepotěšila dvojnásob. Nevadí, prohlédli jsme si areál (né že bych teda oproti loňsku zaznamenal nějakou změnu) a poté jsme zamířili se schladit do potoka/říčky nebo co to vlastně je. O kvalitě vody bych se nejspíš hádal, ale bylo takový vedro že to prostě jinak ani nešlo. Navíc jsme tam našli raka, takže zas tak hrozná ta voda být nemohla ne? Horlivý po muzice jsem šel společně dalšíma dvěma kámoši na kapelu Gaia Mesiah. Musím říct že jejich muzika pro mě není ten pravý šálek rumu, přesto je znám až nečekaně moc. Jejich song "Legulize Marihuana" je totiž sakra dobrej. No nehráli ho, ale za to se představili s novým setlistem a novými členy. A projevilo se to na muzice jak sviňa. Nový zpěvák sem tam i slušně zařval takže jsem byl spokojen. Po nich jsme se vrátili do areálu až na Horkýže Slíže. A to celé naše osazenstvo. Viděl jsem je už pošesté a pomalu se mě začínají přejídat, i tak jsem si zejména klasiku "Maštal" užil.
No a pak až do Sabatonů nuda. Spravil to nějakej ten šluk a celkově uvolněná nálada. Koukli jsme na Tarju což byla pro mě mučivá zkušenost. Nechápu proč na ni všichni chtěli jít, sám jsem je přesvědčoval že to bude stát za hovno a asi v půlce jejího setu mě dali za pravdu všichni a tak jsme se odporoučeli pryč.
A pak přišla chvíle, kterou bych nečekal. Chystali jsme se na vystoupení Sabatonů a polovina naší bandy řekla že nikam nejde, že půjdou spát - a to se úplně všichni na ně těšili. I já s bráchou jsme šli a to je skoro vůbec neposloucháme - spíš jen tak sem tam něco.
No stihli jsme ještě světovej rekord bubeníka Terrany - což mě upřímně moc nezajímalo. Jo jako je to frajer že zahrál čtyři po sobě jdoucí vystoupení, ale s takovýma kapelama, který bych si doma nepustil.
Hurá dorazili Sabaton. Čekal jsem na ohňovou show, kterou Pragokoncert sliboval - ta však s nimi nedorazila. Což zas tak nevadilo, ale aspoň to nemuseli psát na plakáty. Tak z lidí dělají akorát blbce. To stejný u Tarji - kde Pragokoncert avizoval songy od Nightwish a co jsem slyšel tak hrála jen dva. A ty jsem fakt nepoznal protože Nightwish moc nemusím. No... spíš je nemusím vůbec. Jinak ale Sabaton vůbec nezklamal. Joakim Brodén - zpěvák se ukázal jako neskutečnej sympaťák a dokonce nezapřel českou krev ve svém těle, když zazpíval "Kočka leze dírou, pes oknem..."
Spokojenost tedy byla na místě, protože zahráli Attero Dominatus, Primo Victoria a dokonce kousek Metal Crüe - což jsou songy který od nich znám nejlíp.
V noci se opakovalo to co noc minulou. Jeden chtěl chlastat, zbytek spát - a tak vyřvával na celý kemp. V této souvislosti jsem si vzpoměl na moc pěknou historku.
"Poďte chlastat. Jste na Mástrech tak proč se nechlastá?" neustále vyřvávalrušič nočního klidu.
"Strome ty jseš můj jedinej kámoš. Ty semnou budeš chlastat." pokračoval.
"Drž už konečně hubu!" ozval se ženský hlas s cizího stanu.
"Jo? A nebo co? Poďte chlastat, ste na Mástrech kurva!" reagoval.
"Mám vstát!?" ozval se tentokrát mužský hlas z toho cizího stanu.
"No tak poď." zamumlal si jen tak pro sebe náš kamarád.
Což ovšem chlápek z toho stanu slyšel a tak začal stan otevírat. Náš kamarád na nic nečekal a skočil do svého stanu. Co vím, tak tu noc neřekl už ani slovo.
Pátek
Tradiční rituál Albert, snídaně, placenej hajzl - se nezměnil. A poté pizza, před kterou jsme si ještě zašli na šluka což by se dalo v této kombinaci nazvat gurmánským orgasmem. Pak potok/říčka a hurá na Visací Zámek. Ani totální vedro mě nemohlo odradit si tyhle punkáče pořádně užít. Hitovky jako Startky, Známka Punku nebo Traktor (u které kytarista přišel s kytarou ve tvaru traktoru a celou songu na ni zahrál) jsou na živo totální pecky a já odcházel znovu spokojen.
A přichází na řadu další úžasná historka s naším rušitelem nočního klidu v prostoru kolem našich stanů. Ten sebou neměl plavky a tak se vždy koupal v kraťasech. Po Visáčích nadšeně skočil do vody, jenže po pár chvílích se úplně zhrozil.
"Kde mám špinky?" pronesl a šahal si do kapes.
"Jó tam jsou." řekl spokojeně a ukázal na břeh.
Jaké však bylo překvapení, když vylézal z vody a našel ve svých mokrých kraťasech krom mobilu, peněženky (kde měl něco přes litr) i tu krabičku cigaret o které si myslel že má na břehu.
Později už se blížil konečně první koncert pořádně ostré metalové muziky. Na pódium totiž vběhli legendy německého trashe Destruction. A to byl dámy a pánové kurevskej nářez. Po třetí písničce se rozjel circle pit, kde jsem se dokonce potkal s bráchou (to se nám stává často, že stojíme každej úplně jinde a pak se potkáme v mosh pitu nebo circle pitu). Hráli super, byl jsem znovu spokojen.
Pak byla na řadě lehká pauzička a tak jsme se vydali do Vizovic na nějaký ten alkohol. Celkem jsme se opili a já zapoměl zajít na brněnskou sebranku Eagleheart což mě dodnes mrzí, protože to jsou kluci šikovní. Prošvihl jsem i Epicu, což mě mrzí jen kvůli zpěvačce, protože to je snad nejhezčí metalistka jakou jsem kdy viděl. Jinak muziku bych nazval sračkou, ale nerad bych někoho urazil a tak jen řeknu že hrají muziku mému vybíravému sluchu nelahodící.
No a pak headliner - Manowar. Všichni na ně nadávali, ale mě se to stejně líbilo. Basák je ko**t od pohledu, což potvdril svým onanujícím sólem a proslovem kdy lezl do prdele všem čechům. Ale i tak se mi to líbilo, i když zvuk tradičně přehulen, nehráli "Hail and Kill" a ohňostroj nakonec jejich setu mě připadal jako zbytečnost.
Jó a pak v rytmu chlastu a marijánky se pokračovalo do hluboké noci. Zejména vtipná je historka o pogu na rockotéce v areálu asi ve tři v noci.
To jsme jen tak ve čtyřech pogovali na Mig 21 - Malotraktorem. Poté se přidali další dva naši. Průser nastal ve chvíli kdy dýdžej pustil ploužák od Scorpions - Still Loving You. No nás šest na nic nečekalo a pokračovali jsme v pogování. S tím rozdílem, že jsme rázně zpomalili. Takže to vypadalo jako by jste se dívali na zpomalenej záznam na videu. No a pak přišel vrchol kdy nějakýho chytráka napadlo, že uděláme Wall of Death. Šli jsme tři na tři a zároveň jsme se proti sobě rozběhli. Teda rozběhli... to jsem nazval špatně. Spíš jsme k sobě pomalu přišli s patřičně nasranýma grimasama a rázně (ale stále zpomaleně) jsme do sebe vrazili. Užásná scénka za kterou nám zatleskala skupinka přihlížejících cizinců.
A pak přišel zasloužený spánek.

Příště dokončím poslední dva dny festu. A pak se už můžete těšit na report s Brutal Assaultu.

Čtvrtek 15. 7.

14:40 - 15:10  Final Fiction (CZ)
15:25 - 16:10  Gaia Mesiah (CZ)
16:30 - 17:20  Salamandra (CZ)
17:40 - 18:40  Horkýže Slíže (SK)
19:00 - 20:00  K2 (Swe, USA)
20:30 - 21:30  Axel Rudi Pell (Ger)
22:30 - 23:45  Tarja + filharmonie (Fin)
00:00 - 00:35  Mike Terrana (USA)
01:00 - 02:00  Sabaton (Swe)


Pátek 16.7.

13:00 - 13:45  Citron (CZ)
13:55 - 14:40  Visací Zámek (CZ)
14:55 - 15:40  Metalforce (Ger)
15:55 - 16:45  Delain (Hol)
17:00 - 18:00  Destruction (Ger)
18:30 - 19:30  Tublatanka (SK)
20:00 - 21:00  Epica (Hol)
21:30 - 22:40  Queensrÿche (USA)
23:10 - 00:40  Manowar (USA)
01:10 - 02:00  Holyhell (USA)

Zkouška důvěry

18. srpna 2010 v 12:42 | Hubert |  Peppers
Chci si ubalit svůj vlastní absolutní sen, zpívá Vypsaná fixa. Přesně tohle chci udělat. Zatím jen tak sedíme s Milfem na rozpáleném chodníku a rozpalujeme další sklo. Kouř do nás proniká a přemýšlím jak se do toho Londýna dostanem. Teď je to stejně jedno. Dneska přespíme na lavičce v parku a ráno bude všechno jasnější.
"Už mám jenom posledních pár stovek. Chtělo by to prachy." povídá Milf.
"Bez práce prej nejsou koláče. Ale kurva. Já stejně koláče nejím." řekl jsem nepřítomně, docela mimo téma a hlavou jsem se vrátil ke svým myšlenkám.
Například jsem přemýšlel o tom, že až Milf usne tak si zajdu někam na herák. Absenci této drogy v mém těle už silně pociťuji. A každou další sekundou se ten pocit zhoršuje, až začínám mít pocit že se nervově zhroutím. Teď už je mi fakt jedno jestli se stanu rockovou hvězdu, odjedu do Londýna a budu vydělávat nelidský peníze. Teď prostě potřebuji svou dávku. A to hned!
Milfovi jsem řekl že se jdu projít, ať tu počká a pohlídá věci. Zpětně si uvědomuju že to byla pro Milfa něco jako zkouška důvěry. Znali jsme se sotva pár hodin a já jen tak nechal svou kytaru a veškerý svý krámy na chodníku s tím že mi je má pohlídat. No nebylo to moudrý rozhodnutí. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo. Zalezl jsem do nějaké uličky a sednul si na schody. Už byla tma a nikoho jsem neviděl takže jsem si do žíly napral pořádnou dávku. Trochu se mě zatočila hlava a naprosto nepochopitelně jsem vstal. Mozek začal pracovat tím zvláštním odlišným způsobem a já se cítil úplně v pohodě. Zapálil jsem si cigaretu a zamířil jsem do toho parku kde na mě měl čekat Milf. Jenže když jsem na to místo došel, byl pryč. Pryč byly i moje věci a já nevěděl co dělat. Tak jsem si sednul a dokouřil tu cigaretu. Jak si teď matně vzpomínám, moje pocity kupodivu nebyly nijak zvlášť negativní. Skoro bych řekl že mi to bylo jedno. Herák mě přímo donutil problémy neřešit. Začal jsem totiž myslet na to jak šťastnej člověk vlastně jsem. Je prostě totální náhoda že můj otec před těmi 25 lety si zrovna nehonil a já se dostal do matčinýho vajíčka. Jako jedinej z milionu dalších. Což dokazuje že každej člověk na této planetě začal svůj život vítězstvím, takže tu je vlastně výběr těch nejlepších. A pak mě došlo, že přemýšlím o hovadinách.
Čas ubíhal a mě začalo docházet že Milf zkouškou důvěry neprošel. Zarověň mi došlo že cesta do Londýna tímto končí. Dokonce mě napadlo že se vrátím domů.
Po pár minutách jsem si ale všiml, jak v dálce kráčí mým směrem Milf.
"Jseš tu dlouho? Doufám že sis nemyslel že jsem ti šlohnul věci?" řekl Milf.
"Popravdě jsem si nemyslel nic." odpověděl jsem a nahodil jsem svůj pravej nefalšovanej zfetovanej úsměv. A mám pocit že Milf zatraceně dobře poznal že tohle je úsměv feťáka.
"No zahlíd jsem jak sem jdou policajti tak jsem radši vzal věci a šel se někam schovat. A tys dělal co?" zeptal se nakonec.
"Já? Připravoval jsem svůj mozek na nejhorší."

Smrt si vybírá 1. díl

8. srpna 2010 v 12:22 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
"Pavouk!" vykřikla dívka.
"Počkej, zabiju ho." přiskočil k ní mladík.
"To nedělej. Nosí to smůlu."
"A budu mít snad štěstí, když ho nechám žít?" pravil mladík s cynickým výrazem v obličeji.
Dívka se na něj zmateně podívala a uslyšela jen křupnutí pavouka pod botou. A od té chvíle to bylo jenom horší.
Dívka se jmenuje Sheri a kluk Rob. Použil jsem anglická jména, protože to zní víc světácky. Jsou to studenti střední školy a dalo by se říct že spolu chodí. Sheri - naivní kráska, Rob - namyšlený frajírek. Je jedno jestli si tuto dvojici oblíbíte. Stejně tenhle díl nepřežijí. Toto je totiž začátek mého nového seriálu, který si bude libovat v béčkových hororech. Rob a Sheri jsou typickými hrdniny béčkových hororů. V každém díle je nechám zemřít, ovšem pokaždé na to použiji jinou metodu.
Rob a Sheri sedí v parku na lavičce. Mají volnou hodinu takže se za chvíli budou muset vrátit do školy. Ale teď se snaží vychutnat tuto romantickou chvíli. Nakonec se zvednou a jdou do školy. Když vstoupili dovnitř překvapilo je ticho, které na této škole ještě nezažili.
"Není ředitelský volno, nebo něco takovýho?" zeptal se Rob.
"O ničem nevím." odpověděla vyděšená Sheri.
Školou se pomalu začal rozléhat zápach hnijících lidských těl. Čehož si všiml i Rob a tak si zacpal nos. Po chvilce to udělala i Sheri, která evidentně netuší co ten smrad způsobuje. Za dvěřmi jedné z tříd byl slyšet rachot. Rob se rozhodl že nahlédne.
"Nechoď tam!" vykřikla Sheri.
Jenže to už Rob zíral jak skupinka nemrtvých požírá jejich třídního učitele. Sheri zděšeně zaječela, čehož si všimli i zombíci do té doby se starající o ostatky učitele. Dva z nich se rozběhli směrem ke dveřím. Vlastně nerozběhli, nemrtvý totiž nedokážou vyvinout přiliš velkou rychlost. Takže spíš vrávoravým krokem zamířili směrem ke dveřím. Rob pořád stál a nemohl uvěřit tomu co vidí. Zombie požírají jeho třídního učitele. Rob mu vždycky takový osud přál, ale opravdu nečekal že se to může stát. Když ti dva zombíci byli od něj už jen asi dva metry, tak se Rob probral jako by z tranzu. Zakřičel jak malá děvka a vzal nohy na ramena. Je mu totiž jasný že silácký řeči na dva nemrtvé opravdu nemůžou zabrat. Stačilo to na druháky, ale na stvůry požírající lidské tělo to stačit prostě nemůže. Sheri se rozběhla hned za ním. Nakonec Rob upadl na schodech, které míří do tělocvičny. Sheri mu pomohla vstát.
"Pane bože. Vždyť to byl náš učitel. Oni ho sežrali!" křičel Rob v záchvatu paniky.
Sheri se nezmohla na reakci, protože přes slzy v očích ani pořádně neviděla kde Rob je. Rob se rozhodl jít do tělocvičny, protože předpokládal že tam nikdo nebude. Takže ho trochu šokovalo když uviděl tělocvičnu plnou krvelačných zombie. Bylo jich tam stovky a jen tak postávali. Když Rob otevřel dveře tak se na něj všichni otočili. A rovnou se vydali za čerstvým masem. Rob rychle zabouchl dvěře, popadl Sheri za ruku a rozběhli se směrem ke kotelně.
"Celá škola se během dvou hodin proměnila v chodící mrtvoly. Jak je tohle kurva možný?" řekl Rob. Odpověď se samozřejmě už nedozví. Hlavní je že tu prostě chodí tisícovka hladových zombíků, kteří jdou Sheri a Robovi po krku.
Když Rob prohledával kotelnu tak našel dvě lopaty. Proti nemrtvým by se dali použít jako zbraň a tak jednu dal Sheri. Taky tam ležel školník ohlodaný na kost. Rob už chtěl zavřít dveře od kotelny, jenže do cesty mu vkročil školník, který se proměnil v zombie. Ten Robovi skočil po krku a bylo rozhodnuto. Sheri zůstala sama. Jen ona a její lopata. Běžela po schodech z kotelny a potkala dva nemrtvé, jednoho praštila do hlavy takže ten se svalil ze schodů a druhému lopatou usekla hlavu. Sheri vs. Zombie 2:1. Teď míří do ředitelny. Doufá že ředitel přežil a zabarikádoval se ve své kanceláři.
Jenže dveře od ředitelny byly otevřené. Sheri se strachem vstoupila dovnitř. Uviděla tam kočárek. Nahlédla do něj a tam se kroutilo malé nemrtvé stvoření, které dřív nejspíš bylo nemluvně. Sheri zaječela, protože takový pohled nečekala. A už vůbec nečekala to co se odehrálo potom.
Dveře se prudce zabouchly, ze stěn a stropu začala odkapávat krev. Vypadalo to jako by ta místnost krvácela.
Sheri z toho totálně hráblo a tak proskočila zavřeným oknem ředitelny. Pád přežila, ale nemohla se ani hnout. Po asi půl hodině si jí všimlo pár nemrtvých, kteří se vydali do města za čerstvým masem. A tak ji začali pomalu požírat. Ještě před tím než Sheri naposledy vydechla si všimla že jedním z těch zombíků, kteří pojídají její bezmocné tělo je i Rob.

Zahoď všechno to dobrý

2. srpna 2010 v 14:18 | Hubert |  Peppers
Stal jsem se obětí téhle zkurvené doby. Mým snem bylo hrát na kytaru, skládat muziku, hrát ji pro lidi a brát drogy. Kurt Cobain, Nikki Sixx, Johnny Rotten - to byli moji hrdinové a já chtěl být jako oni. Teď je mi pětadvacet a jediné čeho se držím jsou ty drogy. Mám práci, mám kde bydlet, mám krásnou Penelopu po svém boku, ale hlavně závislost na heroinu. A kvůli té závislosti chci všechno to dobrý ve svým životě opustit. Herák mě ovlivňuje, já to vím a je mi to jedno. Beru kytaru, všechny svoje peníze, zabalím si pár věcí do batohu, naposled políbím spící Penelopu a odjedu pryč. Pryč z toho to města, pryč z této země. Půjdu za svým snem. Hrát Rock 'N' Roll!
Je neděle, půl sedmý ráno. Vylezl jsem z domu a zhluboka se nadechnul. Čerstvý vzduch a východ slunce mě dokonale probral. Jdu po ulici a začínám promýšlet ten plán, který mě zajistí splnění mého snu. Vyrazím do Prahy a tam se uvidí. S penězi musím šetřit, abych měl na herák - takže do Prahy pojedu stopem.
Po několika hodinách stopování mě konečně vzal jeden řidič kamionu. Byl trochu úchylnej, ale hlavně že mě odvezl do Prahy.
V Praze to moc neznám takže jsem se asi po dvaceti minutách ztratil. Procházím nějakým parkem, kde na kraji cesty sedí mladej kluk a něco si drnká na kytaru.
"Kámo, co to hraješ?" povídám.
Neodpověděl a hrál dál. Vlastně se na mě ani nepodíval. Dlouhé černé vlasy měl v obličeji takže jsem mu moc neviděl do tváře. Byl celý v černém, na tričku měl nápis Iron Maiden a na ruce stahovák s pyramidama. Kytaru měl evidentně už hodně starou, ale měla fakt úžasnej zvuk.
"Ty posloucháš Iron Maiden jo?" zkusil jsem to jinak.
Zase nic. Pak ale začal hrát pro mě známou melodii. Byla to Polly od Nirvany.
Přisedl jsem k němu a začal jsem hrát to co on. Moje kytara vyloudila zvláštní zvuk, ale špatně to neznělo. Začal jsem zpívat a všiml jsem si že ten kluk zvednul od kytary hlavu a teď se dívá na mě. Hráli jsme dál a já stále zpíval až dokud ten song neskončil.
"To bylo dobrý." řekl ten kluk a zeširoka se usmál. Zdálo se, že mu nemůže být ani šestnáct.
"Kámoši mě říkají Milf. Raději se ani neptej proč." řekl a podal mi ruku.
"Mě říkaj Peppers. Taky se neptej proč. Sám to nevím." odpověděl jsem.
"Nechceš dát špeka?" povídá.
"Nejsem proti." řekl jsem a už jsme to pálili. Jen tak v parku, sedíme na rantlu a opíráme se o strom, hulíme trávu a hrajeme na kytaru. Nějak jsem zapoměl že Praha nemá být moje konečná zastávka. Má cesta musí pokračovat.
"Ty Milfe, kolik ti vlastně je?" zeptal jsem se.
"Za půl roku mě bude 18, proč?"
"Takže bydlíš u rodičů, že?"
"Né tak docela, před měsícem jsem od nich utekl." odpověděl.
"A nechceš se podívat do Londýna?" zeptal jsem se nakonec.
"No kurva že jo!"

Vrahem bez důvodu

1. srpna 2010 v 18:04 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Po rukou mi stéká krev. Fascinovaně si ji prohlížím. Promiň. Došlo mi, že ta krev nejspíš bude tvá. Prohledávám celý byt a doufám že se mi to jen zdá. Krev na mých rukou nemůže být tvá. Něčeho takového bych nebyl schopen.
Ale ano. Jsem něčeho takového schopen. Uvědomuji si to, když něvěřícně zírám na bezvládné tělo mé ubodané dívky. Je mrtvá. Asi to tak mělo být. Bůh nám naše hříchy odpustí, když jich budeme litovat. Strašně rád bych toho skutku litoval, jenže to nedokážu. Při pohledu na svou mrtvou dívku se mi totiž rýsuje úsměv na rtech, ten se poté mění na bláznivý smích. Možná mě hráblo, možná jsem těch panáků měl víc než obvykle. Ale ať už tuto zlobu k mé dívce vyvolalo cokoliv, jsem za to rád. Takhle to mělo skončit.
Jsem vrahem bez důvodu. Jediné co vím je to, že zabít chci. Je mi jedno koho, je mi jedno kde. Má chuť spatřit další mrtvé tělo mi nedá spát. Chladnokrevné vraždění nevinných žen ve mě vyvolává mrazivé vzrušení. Se sexualitou to však nemá nic společného. Jde jen o ten pocit, že mohu někoho ovládat. Rozhodovat zda zemře dnes nebo až zítra.  
Nebudu se zdržovat zahlazováním stop. Nechám ji tady jen tak ležet. Policie stejně půjde po mě, tak proč si ještě špinit ruce odklízením těla. Vím přesně co udělám. Byt ve kterém bydlím je v desátém patře. To je dostatečná výška, abych měl jistotu že až skočím - poldové mě nedostanou. Otevírám okno a pohlédnu na auta pod ním. Přesně do těch míst bych měl dopadnout. Jsem si jistý že to udělat chci. Má dívka je už v pekle a já se chci vydat za ní.
Už stojím v okně a všímá si mě prvních pár lidí tam dole. Za chvíli slyším sirény. Policie je na cestě. Začal se mě zmocňovat pocit strachu a smutku. Strachu ze smrti a smutku ze smrti mé dívky. Už si nejsem tak jistý co chci udělat. Pomalu slézám z okna ve chvíli kdy vidím policejní auta přijíždějící k našemu domu. Musím příjmout trest za to, co jsem spáchal. Radši si odsedím zbytek života v base než abych dnes zemřel. Zvednul jsem nůž ležící na zemi. Odkapává z něj ještě krev. A já slyším bouchání policistů na dveře. Po chvíli je vyrazili a jeden z nich vkročil do pokoje kde jsem já a tělo mé dívky. Policista šokovaný tím co vidí, popadl pistoli a bez váhání mě střelil přímo do hlavy.