Červen 2010

Jsi má hračka a já si budu hrát

28. června 2010 v 21:16 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Nauč mě milovat. Já tě naučím křičet bolestí. Tohle jsem ti řekl, když jsme se poprvé setkali. Od té doby beze mě nemůžeš být. Jsem důvodem tvého pláče. Jsem důvodem tvého strachu. Přesto se nedokážeš zbavit závislosti na mých slovech, hlasu a ran které zasahuji do tvého srdce.
Nožem vyřezávám do tvého nahého těla své jméno. Cítíš bolest a zároveň vzrušení. Přímo mě vybízíš abych tě praštil.
"Jsem tvá hračka. Tak pojď si hrát." něžně říkáš, když mě držíš za ruku.
Stále tě podvádím, ale ty se ke mě stejně vždycky vrátíš. Řekl bych že si s tebou hraji jako kočka s myší, jenže já to mám o dost snazší. Nechápeš můj vztah k tobě a v koutku duše doufáš, že tě miluji stejně jako ty mě. Sám ale netuším jestli k tobě vůbec něco cítím. Vybíjím na tobě své frustrace, touhy i vztek. Ale že by v tom byla i láska? Tomu jsem přestal věřit už hodně dávno.
Jsme spolu, přesto se cítíš sama. Osamělost se šíří tvým bytem jako vítr pod dvěřmi tvého pokoje. Do všech směrů natahuješ svou zoufalou ruku, ale nikdo ji nezachytil. Není tu nikdo kdo by ti řekl že nejsi sama. Kolikrát jsi se pokusila o sebevraždu a já tě našel na podlaze tvé koupelny v bezvědomí? Kolikrát jsi trvdila že mě opustíš a už tě nikdy neuvidím?
Modřiny na tvém těle, krvavé jizvy od nože, rány v tvém srdci, hluboké kousance na tvých zádech - to vše jsem ti způsobil. Trápím tě, mučím. Říkám ti že jsi děvka. A já stejně vím že zítra zavoláš. Zavoláš protože mě potřebuješ. A já potřebuju tebe. Jsem jako malej kluk co má svou oblíbenou hračku. Ty jsi mou hračkou. A já si chci hrát.
Máš strach? Jsem tu s tebou. Máš důvod se bát.
Jsem sadista, možná šílenec, ale hlavně blázen. Blázen do tvého křiku. Tvého bolestného sténání, tvé rudé krve stékající po mém těle. Tvých slzách dopadajích na mou tvář.
Pojď si zahrát hru. Hru kterou nemusíš přežít. Jsem jako malý kluk trhající malému pavouku nožičky. Jsi má hračka a já si budu hrát.

Nevím co dělám 1.9.

28. června 2010 v 9:17 | Hubert |  Bůh Vás nenávidí. Všechny!
Ráno kolem šesté mě probudil dozorce, že mám vstát a pomalu se chystat na cestu do ředitelova domu. Byl jsem dost unavený, protože jsem celou noc hledal citaci z Bible, kterou bych mohl použít při vymítání. Protože přece jenom, tady se považuje vymítání za náboženskou nebo duchovní záležitost - ne jen prachsprosté vymlácení zla z těla člověka, jako to považuji já. Nakonec jsem myslím našel ten správný citát a dokonce se mi ho podařilo naučit nazpaměť.
Dozorce mě odvedl před věznici s pouty na rukou, kde na nás čekal černý mercedes. V něm už seděl Rufino a dva dozorci s nabitými bouchačkami. Musím uznat že z nich šel docela strach. Sednul jsem si vedle Rufina, který se usmíval.
"Tak jak ses vyspal naposled ve vězení?" řekl Rufino a já si uvědomil, jak moc si je jistý tím že dnes nás propustí. Jen jsem sklonil hlavu a tak Rufino pokračoval.
"Já se vyspal naprosto báječně, už se nemůžu dočkat až si dám pořádný jídlo. A hned potom si zaskočím do prvního bordelu, kterej uvidím." vyprávěl s nadšením. Já jen seděl a čím víc jsme se přibližovali k ředitelovu domu, tím míň jsem si byl jistý co vlastně budu dělat. Má nervozita stoupala a měl jsem pocit že jsem jen pár minut do infarktu.
Auto zastavilo. Dozorci vystoupili a pomohli nám ven z auta. Odemknuli nám pouta a mě napadlo že teď můžu zdrhnout. Sice by mě ti dozorci zastřelili, ale v tu chvíli mi to bylo fakt celkem jedno.
"No doprdele ten barák je větší než naše vězení!" díval se Rufino s údivem na ředitelovu vilu obřích rozměrů.
"Neměl bys cigaretu šéfe?" zeptal jsem se dozorce, který si právě zapaloval. Hodil na mě zlostnej pohled a jednu mi věnoval.
"A co takhle dvě?" zeptal jsem se znovu, tentokrát se širokým úsměvem. Nakonce mi dal i druhou. Jednu mi zapálil a tu druhou jsem si dal do kapsy. Ještě se bude hodit. Mezitím z domu před , kterým jsme vystoupili vyšel ředitel a přivítal nás.
"Zdravím vás chlapci, máte vše co potřebujete?" zeptal se.
"Dobrý den, myslím že máme vše." odpověděl jsem.
Pak nás zavedl ke dveřím dětského pokoje.
"Jestli mu ublížíte tak vás čeká pomalá a bolestivá smrt. Hodně štěstí." řekl ředitel a odemknul dveře a když jsme s Rufinem vstoupili dovnitř tak zabouchnul.
Asi metr před námi stál mladej kluk. Díval se tak nějak mimo a přitom jsem věděl že těma krvavýma očima se dívá přesně na mě. Rufino byl úplně v šoku z těch jizev na jeho těle, z těch zubů ze kterých odkapávala krev a vlastně z celého pokoje ve kterém bylo dost temno. Potřeboval jsem ho z toho šoku dostat, protože bez jeho pomoci to zvládnout nemůžu.
"Rufino vem provaz a pokusíš se ho přivázat k posteli, já ho zkusím podržet." křil jsem.
"Ježiši já ale nevím jak." odpověděl Rufino zoufale.
"Viděl jsi film Vymítač ďábla? Tak my se pokusíme dělat to samý co tam a budeme doufat že to vyjde." řekl jsem.
"Co myslíš tím že budeme doufat že to vyjde? Vždyť už si to dělal několikrát!" řekl Rufino opravdu hodně nahlas.
"Proboha já nevím co dělám. Já mám za sebou jen jedno vymítání a to skončilo dost špatně. Takže teď kurva spolupracuj a doufej že se to povede, jinak totiž budem muset utíkat. A to hodně rychle."

Šílenost, ale jediná naděje 1.8.

20. června 2010 v 18:10 | Hubert |  Bůh Vás nenávidí. Všechny!
Den po nepříjemném zážitku s potetovaným satanistou v umývárnách, jsem chtěl zůstat v cele. Měl jsem příšernej strach, co se stane když vylezu na dvůr. Jen tak jsem ležel a přemýšlel co spojuje kněze Ribeira a toho satanistu s potetovaným obličejem. Nemohl jsem na nic přijít. A už vůbec jsem nemohl přijít na to co s tím mám společného já.
Někdo zaklepal na dveře mé cely.
"Fernando Lorente, máš návštěvu." řekl někdo a otevřel dveře.
Dovnitř vstoupili dva urostlý bachaři a za nimi vstoupil ředitel věznice. Vysoký chlapík v obleku, s ustaraným obličejem. Tipoval bych mu tak padesát let, možná méně. Za dobu co jsem v této věznici jsem ho ještě nikdy nespatřil. Rufino mě o něm párkrát vykládal, že mu jeho otec vyšlapal cestičku až k tomuto místu a poté co umřel, tak mu odkázal tolik peněz, že je normální smrtelník nemá šanci nikdy utratit.
"Říká se o tobě, že umíš vymítit ďábla z těla člověka. Pokud je to pravda tak mám pro tebe práci, která by tě odtud mohla dostat." řekl.
"Oč jde? Vymítání ďábla je pro mě rutina." zalhal jsem, protože vyhlídka svobody pro mě byla nesmírně vzrušující.
"Mám patnáctiletého syna. Byl to klidný a bezproblémový chlapec. Před měsícem se však probudil s očima podlitýma krví a krvavými dásněmi. Poslali jsme ho do školy s tím že to budeme řešit až se vrátí. Jenže ten den v poledne mi volala jeho třídní že o přestávce brutálně zmlátil svého spolužáka, se kterým prý sedí v lavici a poté se pokusil napadnout i jednu o rok starší dívku. Od té doby nemluví ani se mnou, ani se ženou. Je enormě agresivní a pokaždé když mu někdo z nás donese jídlo do pokoje kam jsme ho zamčeli, tak se nás snaží napadnout. Mám od něj hodně modřin a jedno nepříjemné kousnutí do ruky. Lékaři mu dali nějaké prášky na uklidnění, ale nic nezabírá. A když jsem si dnes ráno všiml podivných znaků, které si nejspíš nožem vyřezal po svém těle, tak jsem se rozhodl to řešit touto cestou. V nadpřirozené věci příliš nevěřím, ale tohle je až příliš strašné než aby to byla nějaká mozková porucha nebo nemoc. Takže se tě ptám, pomůžeš mu?" povídal.
"Pokusím se o to, ale budu potřebovat pomocníka a několik dalších věcí nezbytně nutných pro přípravu samotného vymítání." řelk jsem a vyjmenoval jsem seznam věcí, které nejspíš stejně nepoužiju, ale aspoň to bude vypadat jako opravdové vymítání. Je myslím jasné že za pomocníka jsem si vybral Rufina. Ředitel v případě úspěchu, přislíbil svobodu i jemu.
Ještě ten den jsem šel na dvůr věznice říct tuto skvělou zprávu Rufinovi. Když jsem mu to řekl tak se málem zbláznil radostí. Šance že se odtud člověk dostane, není totiž moc velká u nikoho. A my jsme ji dostali. Přesto je pár věcí, které mě dělají starosti. Věci o kterých Rufino neví. Například to, že já vlastně vymítat neumím. To že jsem to jednou zkusil ještě neznamená, že se ze mě stal vymítač. Hlavně když dívka, ze které jsem se snažil tu zrůdu dostat - zemřela. Moc jsem nevěřil že to může vyjít, ale zároveň jsem věděl že tohle je možná jediná šance jak se dostat na svobodu.
V noci jsem nemohl spát, přemýšlel jsem ne nad tím jak toto vymítání zvládnout, ale jak uprchnout, když to nevyjde.

Jedno hloupé rozhodnutí

19. června 2010 v 16:25 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Za druhé světové války se udála spousta bitev. Mnoho krve, smrti a smutku. Po jedné z takových ničivých bitev zůstal mladý německý voják sám. Sám se spoustu mrtvých přátel i nepřátel. Původně ani bojovat nechtěl, ale nadšení jeho kamarádů z války ho přesvědčilo, aby se dal na vojnu. Aby bojoval za svou vlast. Pro svou zem se naučil zabíjet. Pro svou zem teď umírá. Leží na pustém bojišti, kde není už ani jediný živý člověk a hledí přímo do tváře smrti. Už se blíží zubatá s kosou, nechává mu už jen pár posledních minut.
Leží obličejem směrem k zemi a když se pokouší pootočit hlavou, aby spatřil poslední paprsky slunce, tak vidí jen krev. Může hýbat pravou rukou, zbytek těla už jej neposlouchá. Po tvářích mu stékají slzy. Smrt už je za dveřmi.
Před očima mu běží film. Film o jeho životě. Scénář tohoto filmu se začíná psát od dne kdy se rozhodl zapsat do armády. Jenže ve filmu, který právě sleduje, se do armády nezapsal. Emigroval do Kanady, kde potkal ženu, o které vždy snil. Přihlásil se do umělecké školy a začal kreslit obrazy. Talent v něm třímal už dlouho, ale až na popud jeho nové přítelkyně se rozhodl jej využít. Stal se z něj akademický malíř a prodával obrazy za tisíce dolarů. Po válce si svou přítelkyni vzal za ženu a přestěhovali se společně do Toronta, kde se rozhodli založit rodinu. Narodila se jim dcera, poté syn a když první dcera nastupovala do základní školy, tak se jim narodila další dcera. Měl krásnou ženu, tři hodné děti a kariéru uznávaného umělce. Po několika letech navštívil i se svou rodinou rodiče v Německu. A nakonec se tam rozhodli zůstat na trvalo. Znovu navázal kontakt se svými starými přáteli. Někteří byli už po smrti, ale ti kteří válku přežili, byli plni života.
Po několika letech děti dostudovali a začali zakládat své vlastní rodiny. Stal se hrdým dědečkem a v požehnaném věku 82 let zemřel. Zemřel jako šťastný člověk, který za sebou zanechal potomky a spoustu uchvatných uměleckých děl. Poté film skončil.
Vrátil se zpět do reality a pochopil, že se mu právě zjevila alternativní verze jeho života. Života, který změnilo jedno rozhodnutí. Jedno hloupé rozhodnutí, o kterém si myslel že je správné. Mohl být šťastný a žít dlouhý život, plný radosti. Teď leží na nějakém poli a čeká na smrt. A ta právě přišla. Vzal svou pistoli rukou kterou mohl hýbat, přiložil si ji ke spánku a svůj nepovedený život ukončil.

Sejdeme se v pekle má lásko

13. června 2010 v 11:28 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Bože. Proč mě tak hloupě zkoušíš? Proč, když v tebe vlastně nevěřím?
Nevím, který blázen zařídil aby se mi ta dívka vpletla do cesty a na vždy poznamenala můj život. Každopádně dotyčnému bych v tuto chvíli s chutí plivnul do tváře a řekl mu jak byl slepý. On prostě nemohl vědět co dělá. Upřímně. Když jsem tu dívku poprvé spatřil, tak jsem taky nevěděl co dělám.
Jsem jako stoletý strom padající po úderu blesku. Tak bezmocný. Bezmocný a zároveň naštvaný, že to potkalo zrovna mě. Jsi prokletá a tvé prokletí mě mučí. Jsi čarodějnice, tak na hranici s tebou.
Díváš se na mě. A doufáš že já budu člověk co tě ochrání. Tvůj anděl strážný co tě pokaždé navede na správnou cestu. Ale i kdybych nějaká křídla měl, zčernala by na uhel. Naší jedinou nadějí je inkvizitor. Ve jménu boha tě z tohoto prokletí vyléčí. Posedl tě démon se kterým já nic nenadělám. Inkvizitor však má tu moc, dostat z tvého těla veškeré zlo.
Už jen zvony znící z tvého pekla dokazují zatracenost tvé duše. Říkáš že mě miluješ, ale já vím že jedině Lucifer je pro tebe hoden takového citu. Slýchávám to často, když v noci spíš. Tvé slastné sténání a výkřiky jeho prokletého jména. Každou noc usínám s tím, že mě tvé výkřiky opět probudí a já poté hrůzou nezamhouřím oka. Nevím co mě po tvém boku stále drží. Strach z tvých kouzel nebo má láska k tobě?
Nevěřil jsem že se účastníš čarodějnických sabatů, dokud mi to tvá sestra nepřiznala. Ty věci, které jste tam vy dvě a spousta dalších žen z vesnice dělali jsou příliš strašné, než abych je dokázal napsat. Inkvizitor už se blíží k našemu domu. Ty nic netušíš, ale já ho musel zavolat. On jediný nás zbaví tvého utrpení. Už vidím z okna jak kráčí a v rukou třímá symbol dobra. Kříž. Symbol boha, pána našeho. Bože, stůj při nás.
Pomodli se má lásko a buď silná. Inkvizitor tu je pro to, aby ti pomohl. Neplakej, nevztekej se a v klidu odejdi z našeho domu. Za pár dnů se sem vrátíš, ale už bez toho těžkého břemena, které neseš na svých zádech.
Plameny spalují jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval. Vím že nebylo jiné možnosti, přesto pláču. Sejdeme se v pekle má lásko.

Jako v Titanicu

12. června 2010 v 10:55 | Hubert |  Peppers
Minule jsem vám vyprávěl o své první schůzce s Penelopou, kterou jsem postavil před velice těžkou zkoušku. Jak zvládnout zfetovanýho maniaka.
Odebral jsem se tedy na záchod, kde jsem si zaškrtil pravou ruku, vytáhl plnou injekční stříkačku a vpálil do sebe tu příšerně velkou dávku heráku. Neměl jsem v plánu si ji dát už tak brzy. U sebe jsem to měl hlavně kvůli tomu, abych se zklidnil po té schůzce s Penelopou. Ale já se do háje protřeboval zklidnit už teď. Asi pět minut jsem tam jen tak ležel, hlavou opřený o mísu, v bílé košili navoněné lacinou kolínskou. Jen tak jsem tupě zíral na plakát co byl přilepený na dveřích kabinky. Z něj se na mě dívala Sophia Lorenová. Dnes má stejně let jako má babička, ale v době kdy se fotila na tento plakát jí bylo sotva 25. A je mě jasný že nad fotografiemi této italské krásky muselo ve své době onanovat spousty puberťáků. Musel jsem se odtrhnout od pohledu jejích očí. Čeká na mě Penelopa. Už dobrých deset minut.
Rychle jsem se zvednul a uvědomil jsem si že mám injekční stříkačku stále zabodnutou v ruce. No nic, asi jsem dneska trochu přestřelil. Vytáhnul jsem ji a vyrazil ke stolu za Penelopou. Zvolil jsem ležérní chůzi. Ale kdo ví jestli vůbec byla ležérní. Sednul jsem si k ní a trochu divně jsem se uculil. Ona se usmála na mě a vypadalo to že je vše v naprostém pořádku.
"Už tu byl číšník a říkal že za deset minu to bude hotové." řekla.
"Výborně, výborně. Začínám mít šílenej hlad. Nechceš cigaretu? Taky ti je takový vedro? Bože kam jsme to vlezli?" začal jsem nesmyslně blábolit. I když mě to připadalo jako celkem smysluplný monolog. V rádiu zrovna hráli song od Smashing Pumpkins. Radši jsem se do něj zaposlouchal než abych sledoval jak se Penelopa příšerně nudí a já proti tomu nic nezmůžu. Protože prostě nevím jak.
Díky bohu nám donesli jídlo. Já se do toho řízku pustil jako somálec po měsíci hladovění. Penelopa ten svůj zdravej, zeleninovej blivajz ochutnala a zhnuseně pravila že tohle jíst nebude. Na to jsem stoupnul, vzal si řízek do ruky, cigarety do kapsy, popadl jsem Penelopu a z té restaurace jsme prostě zdrhli. Utíkali jsme asi ještě tři bloky potom co jsme opustili vchod restaurace. Běželi jsme a strašně jsme se u toho smáli. U mě to bylo pochopitelný, já byl zfetovanej. Ale v čem ona jede že jí tohle přijde vtipný fakt nevím. Pak jsem ale pochopil že věci, který já považuju za normální, ona považuje za bláznivé. Protože na to prostě není zvyklá. A tak jsem si řekl, že pokud u ní někdy budu mít šanci, tak to bude jedině v případě že se budu chovat přesně tak jak jsem zvyklej.  Šíleně, zvrhle, ale hlavně podle sebe.
Vzal jsem ji za ruku a zeptal se, jestli chce zažít něco šílenýho.
"Ano!" řekla a oči se jí zaleskly nadšením.
"Tak jdeme." zareagoval jsem a zamířili jsme k přehradě poblíž našeho města.
Tam jsme došli na most, který ční přes tu přehradu a pod ním proplouvají parníky. Počkali jsme si na jeden  a když byl už blízko mostu, tak jsme začali plivat dolů. Penelopa se strašně smála a já si připadal jako ve filmu Titanic. Jak tam plivali z lodě do oceánu. Akorát my jsme plivali z mostu na loď. Teda spíš na lidi co seděli na střeše toho parníku.
Pak už se pomalu začalo stmívat a tak jsem Penelopu doprovodil domů. Chvíli jsme mlčky postávali před domem a přihlouple se na sebe usmívali. Až potom jsem ji políbil a zmizel jsem ve světle pouličního osvětlení.

Univerzální řešení - heroin

10. června 2010 v 8:46 | Hubert |  Peppers
Poslední dobou pociťuju, že bych měl mít deprese. Samá práce, stres, heroin. Jenže já mám fakt výbornou náladu. A to mě hrozí že mě vyhoděj z práce a já budu muset opustit byt a upnout se na drogu, která mi s jistotou budoucnost nezajistí. Budu jen zkrachovalá existence, bloumající po městě a čekající na vykoupení. To vykoupení nejspíš příjde v podobě smrti. Jsem fakt v příšerným stresu. Každý ráno se brzo budím, protože moje tělo se ten stres nejspíš pokouší vyzvracet. I když sám vím že jediný co mě pomáhá ten tlak ustát, je heroin. Můžu vyhulit deset jointů, vypít hektolitry vodky, ale nikdy nebudu v takové euforie, tak odprostěnej od té příšerné reality, jako když si dám jednu zkurvenou dávku heráku. Jen zaškrtím ruku, nachystám injekční stříkačku a už i poslepu najdu tu pravou, tlustou žílu s jejíž pomocí se dostávám do světa, který nezná problém. Citím jak droga putuje mým tělem a nálada se mi začíná zlepšovat. Najednou prostě vím že všechny problémy, které prožívám jsou zbytečné.
Před pár dny jsem byl na večeři s Penelopou. Od té doby co jsme se spolu zhulili na dámských toaletách v naší firmě, jsem ji pozval několikrát. Ale až tentokrát řekla ano. Byl jsem nervózní jako nikdy. Kontakt s dívkou mi absolutně problém nečiní, jenže já už takových pět let neměl normální rande. Vždycky když jsem se začal o některou dívku snažit, tak jsem ji noc před tím poznal na nějaké akci, kde jsem byl nejspíš totálně zťatej. Takže ta holka většinou už věděla co ode mě čekat. To znamená že se mnou taková holka buď to ani nezačala chodit a nebo i přesto že viděla že beru heroin se mnou začala chodit. Jenže v tu chvíli jsem ji přestal chtít já. Protože chodit s holkou, které nevadí že její kluk jede na heroinu mě připadá dost divný. Jenže většinou nemám moc na výběr.
S Penelopou je to ale jinak. Je to slušná dívka, která si hlídá svou práci, nekouří, nepije a jak jsem se dozvěděl tak jenom hulí trávu. Ale zase ne v takovém množství jako já.
Proti ní jsem seděl já. Na práci seru, chlastám, kouřím jednu cigaretu za druhou a mé nejoblíbenější chvíle jsou ty, kdy díky působení heroinu o sobě nevím.
Dva naprostý protiklady, u kterých ani není jistý jestli se přitahují.
Seděli jsme v restauraci a já si ještě před tím než přišel číšník zapálil. Prostě automatika. Kdykoliv někam přijdu si zapálím. A Penelopa se na mě jen usmála. Nic neřekla. V tu chvíli jsem měl pocit že je dokonalá. Jenže jsem ještě netušil, že ji později nevědomky podrobím ještě další zkoušce.
Dokouřil jsem cigaretu a byl jsem tak nervózní že jsem sáhnul do krabičky pro další. Ale pak mě došlo že by to nebylo moc vhodné. Mezi tím přišel číšník a tak jsme si objednali. Já si dal smaženej vepřovej řízek, protože ho mám prostě rád. A ona, nějakej odpornej blivajz plnej zeleniny.
Když číšník odešel, tak jsem ucítil že teď bych měl s Penelopou mluvit. Jenže kurva co mám jako říkat? Jak se máš? Co práce? To prostě není můj styl. A tak v návalu paniky jsem se Penelopě omluvil a šel na záchod, kde jsem si dal příšerně velkou dávku heráku. To je můj styl. Pokračování příště...

Peppers: Penelopa

4. června 2010 v 11:51 | Hubert |  Peppers
Vstávám s těžkou bolestí hlavy. Je šest ráno. Přemýšlím co se včera dělo. A pomalu mě dochází že včera byl čtvrtek. Tak to jsme slavili. Ptáte se co jsme slavili? No že už je skoro pátek. Vlastně v době kdy jsem otevíral třetí láhev vína už pátek byl.
Dám si cigaretu, seřvu svou holku, protože po ránu jsem nepříjemnej a odejdu do práce. Po cestě do práce přemýšlím koho jsem to doma vlastně seřval. Stejně je to jedno. Mizím v záplavě lidí, kteří spěchají jak kdyby se někam těšili, ale z výrazů v jejich tvářích poznávám že se nikam rozhodně netěší. Stejný výraz v obličeji mám i já. Naprosto znechucený.
Těsně před budovou, kde dělám že pracuju a oni mě za to platí, mě napadlo že bych si mohl dát aspoň jointa. Když už u sebe nemám potřebné množství heráku na dostatečné uspokojení mého pětadvacetiletého, přesto už zhnilého těla. Vlezl jsem do té budovy, pozdravil vrátnýho, jak jsem to dělával každej den a zamířil jsem rovnou na dámské záchody. Proč na dámské záchody? V tuhle chvíli totiž všechny ženský z celé budovy nemají nic lepšího na práci než sledovat televizi, pít hektolitry kafe a jíst u toho zákusky z kantýny. V sedm hodin ráno! Sice hulím trávu od patnácti, kouřím cigarety od dvanácti a pomalu si vypracovávám závislost na heroinu. Ale takhle po ránu čumět na bednu, pít kafe a ládovat se u toho zákuskama bych fakt nedal.
Na dámských záchodcích si všímám že jim tady teče teplá voda. A chlapi mají na hajzlech jenom studenou. Kde je nějaká spravedlnost? Bohužel si na to u vedení nebudu moct stěžovat. 
Otevřu si okýnko a napaluju jointa. Dám si tři prásky a už cítím ten úžasnej pocit kdy vám je všechno jedno a zdá se vám že život je vlastně úplně nádhernej. V tu chvíli se otevřeli dveře od kabinky kde jsem seděl s jointem v ruce. Byla to sekretářka mého přímého nadřízeného. Penelopa se jmenuje, ale příjmení po mě vědět fakt nechtějte. Stoupnul jsem si a jenom jsem čekal co se stane.
"Nemohla bych si dát taky?" řekla.
Totálně mě vyrazila dech. Sakra ona má být ta slušná. Odměřená chůze, pohled ze kterého nemáte šanci poznat jakou má náladu, dost konzervativní šaty. Prostě typ holky, který jde v pátek večer do baru, tam si dá dvě deci červenýho a jde domů spát. A takový typ holky mě nikdy nezajímal. Jenže jak pronesla tu větu, tak se můj pohled na ni úplně změnil. A najednou jsem ji viděl jako nádhernou a hlavně úplně normální holku. Tak jsem tam jen tak stál a potáhnul jsem si z jointa, protože mě naprosto rozhodila. Pak jsem jí ho poslal, sednul jsem si, ona si sedla vedle mě a tak jsem kabinku zavřel. Joint byl po pár minutách pryč a tak jsme vyšli z kabinky ven. Za celou dobu jsem nepronesl ani slovo. Chytnul jsem ji kolem pasu a evidentně očekávala že příjde polibek.
Jenže já jen řekl "Usměj se a zavři oči. A teď se se mnou nadechni."