Teď se chystá moje smrt

28. května 2010 v 19:50 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Spěchám do banky. Snad to stihnu ještě před zavíračkou. Mám na starosti transakci, která si žádá rychlost, diskrétnost. Ale hlavně, peníze musím doručit v hotovosti. A že těch peněz není málo. Částka, která by mi zajistila pobyt v přepychovém hotelu i s přítelkyní. Sakra musím to stihnout. Jinak naše firma příjde o opravdu důležitého zákazníka.
Volá mi bratr.
"Hele nemám vůbec čas."
"To jsi říkal i posledně. Ale teď už opravdu dojed musíš. Matka má narozeniny. Tak okamžitě běž koupit dárek a přijeď." povídá.
"Do háje. Dej mi půl hodiny." řeknu a zavěšuju.
Vím že do půl hodiny to nemám šanci stihnout. Jedu sice služebním mercedesem, ale v téhle zácpě bych to nestihnul ani kdybych mířil rovnou k matce. Ještě před tím musím do banky a ta zavírá za deset minut. Je to už jen kousek, ale zácpa se pořád nehne a tak troubím na řidiče přede mnou, aby mi trochu uvolnil místo. Což udělal a já můžu aspoň zajet k chodníku a auto odstavit. Zbytek cesty doběhnu. Sundal jsem si sako, povolil kravatu a rozběhnul jsem se.
Vběhnul jsem do banky a kolem bylo ještě dost lidí, takže jsem vlastně ani tak moc spěchat nemusel. Stoupnul jsem si do fronty a čekal.
Pomalu na mě měla jít řada, když v tom do banky vtrhla pětice zakuklených osob se zbraněmi. Nejdřív jsem si myslel že to je nějaká legrace, ale když chlapík nejblíž ke mě vystřelil do vzduchu a zařval "Tohle je přepadení!" tak jsem pochopil, že teď budeme všichni bojovat o život.
"Všichni k zemi! Nehrajte si na hrdiny. Nechceme zabíjet, ale když budeme muset tak to s chutí uděláme. Hej ty frajere za přepážkou, už pomalu chystej prachy." zařval opět ten samý muž.
Ležel jsem na zemi a ani se nehnul. Byl jsem tak podělanej že jsem dokonce přestal dýchat. "Kurva proč jsem tak spěchal." říkám si. Začalo se mě zdát jako bych nic neslyšel, ale to jsem zřejmě jen nic nevnímal. Tak velkej jsem měl strach. Všichni kolem mě působili strašně zpomaleně jako v takových těch scénách v akčních filmech, kdy chtějí tvůrci zvýšit napětí. Jenže tohle nebyl film. Byla to realita.
Začal mi zvonit telefon. To bude brácha. Zakuklenej chlapík mě kopnul přímo do břicha. "Vypni to ty parchante!" zařval.
Třepaly se mě ruce a tak mi telefon vyrval, vypnul a položil na přepážku. Připadalo mě divné proč ho rovnou nerozbil. I když ze začátku situace vypadala tak že ti chlápci sbalí prachy a vypadnou, tak teď je jasné že to bude na dýl. Banku obklíčila policie. A zakuklenýmu chlapíkovi, kterej vypadal že tu akci celou vede právě došla trpělivost. Muže za přepážkou chladnokrevně střelil do hlavy. Krev dostříkla až na mě. Měl jsem takovej strach že mě bylo jedno kolik lidí tady chcípne, hlavně abych já se odtud dostal živej. Kousek ode mě ležela stará žena a vypadala na infarkt. Což já zřejmě taky. Zakuklenej chlap ji hrubě chytnul za ruku a zvednul.
"Za pár minut bude po všem. Teď dělej co ti řeknu a přežiješ." řekl jí a nasledně jí něco pošeptal do ucha. Žena téměř v slzách pokývla hlavou a vyšla ven z banky.
"Ta stará kráva jim řekne naše podmínky. Když nebudou souhlasit, začnou jatka." řekl ten stejnej chlap.
"Jste obklíčeni. Okamžitě se vzdejte." bylo slyšet volání policie z venku.
"No tak to vypadá že tu chcípnem. Tak si aspoň trochu pohrajem. Co říkáte chlapy?" řekl chlápek s maskou Shreka na hlavě.
Poručil vstát chlapíkovi co ležel v rohu místnosti. Nasadil mu na hlavu kuklu a opravdu dost nehezky se zasmál. V místnosti byli ještě tři rukojmí. Ten muž, já a jedna mladá dívka, která pracuje v té bance za přepážkou.
"Teď se rozběhneš ven z banky a budeš držet hubu. Jediný pípnutí a dostaneš to přímo do hlavy, jako ten blbec za přepážkou. Rozuměl?" řekl "Shrek" tomu muži.
"Ale to mě policie zastřelí." řekl teď už psychicky vydeptaný muž. Poté se rozplakal.
"Dělej ty sráči." zařval a muž se rozběhnul.
Radši jsem se tam nedíval. Slyšel jsem jen několik výstřelů a poté ticho, které značilo že policie si uvědomila co se právě stalo. Věděl jsem že teď jsem na řadě já.
Teď se chystá moje smrt.
Jenže znovu zazvonil můj telefon. Tentokrát ho ten zamaskovanej chlápek, co vypadal že to tu vede, zvednul.
"Tvůj bratr. Nechceš mu něco sdělit před smrtí?" řekl po chvilce hovoru a podal mi telefon.
"Mám tě rád brácho."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 28. května 2010 v 20:17 | Reagovat

Zajímavý... docela krutý, protože zemře, ale pěkný ve svym smyslu :)

2 Venom Venom | E-mail | Web | 28. května 2010 v 20:28 | Reagovat

Normálně bejt trochu víc naměkko tak brečím. Dokonalost, moc se povedlo :)

3 Hubert Hubert | Web | 28. května 2010 v 20:29 | Reagovat

Dneska slabý. Chtěl jsem z toho tématu vytřískat víc. A jak to tak znova pročítám tak tam nejsou nápady, který jsem tam dát chtěl. No nevadí... nemůže bejt každej den posvícení :D

4 Hubert Hubert | Web | 28. května 2010 v 20:30 | Reagovat

[2]: Tak to mě překvapuje... díky :)

5 Lily Addams Lily Addams | Web | 28. května 2010 v 21:03 | Reagovat

ty pořád něco píšeš a já nejsem schopná dokončit povídku....ostuda jedna...

6 Petra Petra | Web | 29. května 2010 v 15:43 | Reagovat

Hustý... Nechat je odstřelovat přímo cajtama... Dobrý :)

7 Bubetka Bubetka | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 23:05 | Reagovat

Náhodně vybraných pár povídek a je jasné, že sem budu chodit častěji.
Muž s maskou Shreka mě upřímně rozesmál, přičemž ten zbytek je dost tvrdý. Pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama