Ranní deprese, odpolední stres, večerní smrt

7. května 2010 v 11:06 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Vstanu o půl šesté. Naspal jsem sotva čtyři hodiny. Vím že kdybych ležel v posteli o minutu dýl tak bych už nevstal. Z nedostatku spánku se celej třesu. Ospale scházím schody a mířím do kuchyně. Snažím se dojíst bagetu, kterou jsem si v noci přinesl z benzínky po včerejším flámu. Něco prostě sníst musím, i když je tak brzo že mám problém v sobě obsah žaludku udržet. Kafe. Potřebuju kafe.
Nechávám vařit vodu a poté jí nalívám do hrnku. Tekutina v něm se stala černou jako uhel. Jeden velký lok a cítím jak se mi rozšiřují zorničky. Do pusy nahážu dva prášky proti depresím a zalívám je kávou. Pak si pro jistotu dám ještě jeden.
Popíjím kávu a zapuluju cigaretu. Druhou a pak i třetí. Pomalu se odpotácím do koupelny a chvíli na sebe jen tak civím v zrcadle. Vyčistím si zuby a otočím se směrem ke sprchovýmu koutu. Přičichnu k podpaždí, mávnu rukou a odcházím na záchod.
Prášky proti depresi začali zabírat. Oblíknu se, dopiju teď už studený kafe a opouštím byt. Zanechávám ho prázdným.
Pomalu kráčím na zastávku tramvaje a zapaluju si cigaretu. Mám divnej pocit v žaludku a doufám že se nepozvracím dřív než dojdu do práce.
Na zastávce stojí kolem sedmi lidí. Mě připadá že jich tam je snad tisíc. Jakmile přijíždí tramvaj tak své počty přehodnotím. Na zastávce není tisíc lidí, ale počet lidí v tramvaji tento počet mnohonásobně převyšuje. Nastupuju a snažím si udělat prostor. Mám pocit že pohledy všech lidí v tramvaji jsou upřené na mě. Asi zkolabuju.
Mám pocit že zastávky jsou od sebe kilometry daleko. Tramvaj jede snad krokem a připadá mi, že kdybych šel pěšky tak do práce dorazím dřív.
Do práce dorážím na těsno. Sedám k počítači a čeká mě osm hodin nudy, sem tam přerušené pauzou na cigaretu.
Po šichtě opět nastupuju do narvané tramvaje. Dorážím domů a svůj stres se snažím vychlastat z mozku. Pozdě v noci znaven alkoholem usínám.
A ráno od znova.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 7. května 2010 v 11:40 | Reagovat

Situace mě nikoli neznámá...bohužel...

2 Venom Venom | E-mail | Web | 7. května 2010 v 11:51 | Reagovat

Běžný den dnešního světa. Jak odporné. Totiž, napsal jsi to hezky, ale práce je prostě odporná, chápeš jak to myslím. Dnešní život je jen do práce, z práce, spát.

3 Hubert Hubert | Web | 7. května 2010 v 12:04 | Reagovat

[1]: Soucítím s tebou...

[2]: Život nemůže být jenom hezkej, ale tohle je extrém, kterej bych nerad v budoucnu bral jako normální věc. Jenže někdy člověk nemůže jinak...

4 Hubert Hubert | Web | 7. května 2010 v 12:12 | Reagovat

Abych nezapoměl... k napsání této kratičké povídky jsem se nechal inspirovat výbornou songou od Vypsané fixy "Palmo Kartáč".
http://www.youtube.com/watch?v=XDT5wHvi_KM

5 AjA AjA | Web | 7. května 2010 v 13:08 | Reagovat

jeste nedavno to u me bylo podobne, az na to, ze do prace chodim pesky.... ale bylo to od osmi od rana do dvou tri v noci a na novo... to se neda vydrzet. takze ted mam sebe na prvnim miste :))) a praci, ac me uplne neuspokojuje, delam tak, aby me aspon trochu bavila  a byla k uzitku a hlavne, nijak nehrotim prichody a odchody :) hlavne kdyz mam splneno (ale mam vyhodu v tom, ze nemame pichacky)...ajajaj, to bude dalsi zaznam do meho clanecku, 13,08 Aja stale surfuje po netu, misto aby makla... co uz

6 Hubert Hubert | Web | 7. května 2010 v 13:14 | Reagovat

[5]: :D To je pracovní morálka! :D

7 Rýža Rýža | Web | 7. května 2010 v 13:18 | Reagovat

[5]: Já tě vidím Ghándí! Tomu říkáš učení?:))

Mimochodem, upadnout do stereotypu je věc velice jednoduchá, možná proto se tak děsím a zoufale bráním vstupu do světa "velkých a dospělých". Zatím mívám občas jen tu večerní smrt a ranní depresi - ač tedy na ni neužívám antidepresiva, ale růžové lentilky. Tenhle článek beru spíš jako výstrahu, protože nejsem až tak daleko od toho, abych do téhle ždímačky jménem život spadla. A je to moje vina, protože neumím hospodařit s časem - natož pak smysluplně.

8 ratuska ratuska | Web | 7. května 2010 v 13:52 | Reagovat

I mně to něco připomíná. Když jsem nějakej čas pracovala, tak to bylo do práce, z práce, na pivo, ráno s kocovinou znovu do práce... Dokola dokolečka. Teď to střídám :-D.

9 Petra Petra | Web | 7. května 2010 v 14:59 | Reagovat

Tohle mi vzdáleně připomíná můj den. Náplň je sice trochu jiná, ale ten stereotip... Fuj, je mi z toho zle...
Jinak povídka hezká, pravdivá :-)
Těší mě, že jsem tě inspirovala :-) A k čemu přesně?

10 Petra Petra | Web | 7. května 2010 v 14:59 | Reagovat

*Ojojoj stereotyp :-D

11 stranger-girl stranger-girl | Web | 7. května 2010 v 15:34 | Reagovat

tu písničku od Fixy mám moc ráda :)
a s takovou ti tady přestanu za chvíli psát komentáře, protože se pořád budu opakovat - skvělá povídka, jako vždycky ;) :D

12 Lily Addams Lily Addams | Web | 7. května 2010 v 16:00 | Reagovat

nechtěla bych mít takový život...

13 Hjůbí Hjůbí | Web | 7. května 2010 v 21:59 | Reagovat

Nejlepší je konec. "A ráno zase znovu." To se mi hrozně líbí.

14 Hubert Hubert | Web | 8. května 2010 v 22:22 | Reagovat

[9]: Hodně se mi libíl ten most. Ještě nevím jestli na něm postavím celej příběh, ale rozhodně to byl moc hezkej impuls. Uvidímě co z toho vyleze.

[11]: Jo tak mě radši už moc nechval, mám pak moc velký sebevědomí :D

Ale samozřejmě děkuju všem co si to přečetli a hlavně těm co se jim to líbilo :)

15 Bubetka Bubetka | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 23:00 | Reagovat

Tvá inspirace mi byla jasná už u bagety z benzínky :-P

16 Lukáš Lukáš | 6. října 2013 v 12:11 | Reagovat

Tu poslední větu bych tam nedával. Každý i bez toho vyrozumí pointu příběhu. Vyznívá mi to příliš pasivně a čtenáři to ubírá prostor k zamyšlení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama