Promiň, musím domů

27. května 2010 v 21:03 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Asi jsem zvláštní člověk. Většině lidí nejspíš připadám, že si létám ve svém vlastním světě. A možná si to všechno jen namlouvám a nikoho nezajímám.
Jsem samotář.
Procházím se po pláži. Vedle mě kráčí krásná dívka. Nerozumím jí sice ani slovo, ale není důvod se mračit. Jsem vlastně docela šťastný člověk. Přes to všechno mi něco chybí. Přes ten kýčovitý západ slunce, něžné šumění moře a všechen ten klid, který cítím. Dívka se na mě usmívá, já na ni také. Jenže stejně vím že ji za chvíli řeknu větu, kterou po čase řeknu pokaždé.
"Promiň, musím domů."
Její smutný pohled ani nezahlédnu. Je mi vlastně jedno jak se bude tvářit. Přemýšlím, co mi na ní bude chybět, až se vrátím domů? Úsměv, krásné oči a XBOX 360 co má ve dvoupokojovém bytě.
Malichernost. Já vím.
Rozhodně mi nebude chybět její rodná řeč. Čínština. To se prostě nedá poslouchat. Plusový body u mě získává za výborný zpracování nudlí na jakýkoliv způsob, jenže když slovo "nudle" vysloví svými hebkými rty tou otravnou řečí, tak mám chuť odebrat se do KFC, které sídlí přímo pod jejím bytem. I když kuře vlastně ani moc nemusím.
Na pláži jsem ji jen políbil a když přijel taxík, tak jen s nevěřícím pohledem koukala proč přijel k nám. Nasednul jsem, otevřel jsem okénko a když jsem v její tváři zahlédnul zmatenost, řekl jsem jen "Promiň, musím domů."
Taxík mě zavezl na letiště a já odletěl domů. S dopadajícími koly letadla na pevnou půdu mé vlasti, se ke mě valí realita řadového občana. Opět a znovu. Jsem doma.
Politika, sport, ekonomika. Noviny zhltnu jedním dechem a jsem v obraze. Po týdnech strávených v Číně si večer na pivě o těchto všedních starostech popovídám se starými známými. Svlažím povadlé květiny v mém bytě. A dodělám takové ty nezbytně nutné zbytečnosti jako zaplacení nájmu a podobně. Po večerním pivku s lidmi, kteří by se mohly považovat za mé přátele, konečně zalehnu do té jediné postele, která voní domovem.
Za pár dnů, ale do mé duše znovu zaleze pocit že mě svazuje život. A utahuje ten provaz sakra pevně. Stereotyp, nuda, šeď bežného života. Nazvěte si to jak chcete. V televizi opakují pořád stejné pořady o ničem, tzv. hovno obalené zlatem. V novinách je neměnící se problém s politikou a je úplně jedno kdo je zrovna u moci. Fotbalisté kopou starou belu. A koruna jde o proti euru do háje. Pořád to samé.
Postel začíná být tvrdá, známí čím dál otravnější.
Je čas zase na chvíli jít.
Beru už sbalený kufřík, krabičku cigaret a mířím na letiště. Tam si dám pár panáků na kuráž. Nesnáším totiž létání. Ale pořád je pro mě snazší odletět pryč, než žít ve stereotypu. Na poslední chvíli kupuji letenku nasedám do letadla a to už se pomalu začíná zvedat z ranveje. Do Londýna to je mnohem pohodlnější a hlavně kratší cesta než do Pekingu. Na letišti chvíli stojím a koukám na to hnusný počasí co v Londýně panuje.
"Co mě to zas napadlo?" ptám se sám sebe.
"Londýn. Taková blbost. Příště leť do Egypta ty pako. A né do Londýna." odpovídá můj vnitřní hlas. A má sakra pravdu.
I přes ten nepříjemný déšť se jdu projít po ulicích Londýna. Po cestě jsem zahlédnul ceduli na jednom domě. Pochopil jsem že to je místní hospoda a tak jsem zamířil dovnitř. V dobře osvětlené místnosti sedělo pár lidí. A osamocena tam seděla také jedna dívka, myslí uzamčená v knize. Přisedl jsem k ní a pronesl dost špatnou výslovností a kdo ví jestli vůbec anglicky "Hello, I' am traveller." což je jedna z mála frází, kterou v angličtině znám.
Dívka se něžně usmála a dál četla knihu. Seděl jsem naproti ní a díval se jí do tváře. Ona můj pohled cítila a nervózně začala poklepávat prstem po knize. Vytáhnul jsem krabičku cigaret s tím že si zapálím.
"No smoking." pronesl číšník, když viděl že vytahuju zapalovač. Po pár minutách se prolomili ledy. A s tou dívkou jsem zažil moc hezké dva týdny. Ale od začátku jsem věděl že po nějaké době jí stejně řeknu to své "Promiň, musím domů.", odjedu domů a už se nikdy nevratím.
Jsem samotář co si létá ve svém vlastním světě a přitom zasahuji do světů lidí kolem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Venom Venom | E-mail | Web | 27. května 2010 v 21:27 | Reagovat

Dobrá myšlenka, dobrej zmetek pro kterýho mám rak nějak pochopení :)

2 Petra Petra | Web | 28. května 2010 v 14:11 | Reagovat

Nechtěla bych bejt jako on :D
Jinak, Brno je hezký, ale Třebíč je Třebíč :D

3 stranger-girl stranger-girl | Web | 28. května 2010 v 16:38 | Reagovat

nemám ráda tu větu..nemám ráda ten smutek po pronesení téhle věty.. ale zároveň takovéhle lidi úplně chápu..

4 Lily Addams Lily Addams | Web | 28. května 2010 v 17:43 | Reagovat

Hezký příběh a hovno obalené zlatem, to jsem ještě neslyšela :D

5 Petra Petra | Web | 28. května 2010 v 19:00 | Reagovat

[4]: Taky sem na to čuměla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama