Květen 2010

Láska je mou nenávistí

30. května 2010 v 21:53 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Strach na mě dopadá jako kapky deště. Sám nevím co dělat. Kam se schovat. Koho zabít, aby ten strach ustal. Jsem v pasti, ze které mě může dostat jen smrt. Jenže něco mě mučí takovým způsobem, že si ani na život nedovolím sáhnout. Chci aby ten strach ustal a vše se vrátilo do starých zajetých kolejí. Jenže ty koleje jsou v nedohlednu. Už není cesty zpět.
Zmateně bloumám světem jako mládě hledající svou matku. Jeden stisk spouště by vše vyřešil. Problém je v tom, že takhle to vyřešit nechci. A ani nemůžu. Jsem přiliš slepý, abych chápal co se děje kolem mne. Jsem příliš hluchý abych slyšel tvá slova. A přesto vím co říkáš. Klidně křič. Chci vědět že tu jsi se mnou. Dotýkej se mne, buď mou oporou. Sám si nejsem jist kde to vlastně jsem. Ale vědomí, že tu jsi také mě uklidňuje. Přesto mám stále strach. Vnímám tě stále víc, nepřestávej za mne dýchat. Jsem na konci sil.
Snažím se utéct, ale nohy mi těžknou. Už nemůžu dál. Pádám vyčerpáním, ale pokaždé se zase zvednu. Jediné co mne drží na nohou je tvůj život. Zemřeš. Zemřu s tebou. Přestaneš dýchat. Udusím se. Pocítíš smutek. Rozpláču se. Jsem propojen s tvým tělem. Jsme jedna duše, jeden život. V mých žilách koluje tvoje krev a mé srdce pracuje pro tebe. Mozek mne zrazuje, nervy selhávají. Ale srdce stále tepe. Tepe silou, která by zničila svět.
V okamžiku kdy na tebe začnu myslet, veškeré drogy v mém těle přestanou působit. Jsi můj poslední joint. Největší dávka heráku. Krvácím při vzpomínce na tebe. Ztrácím spoustu krve, jenže nedokážu vykrvácet. Odevzdám ti svůj život. Když budeš chtít, zemřu.
Pálí mne déšť. Chladí mne oheň. Jsem plný emocí, které jsem nikdy nepoznal.
Miluji tě a zároveň nenávidím.
Láska je můj trest za to že jsem tě poznal.

Teď se chystá moje smrt

28. května 2010 v 19:50 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Spěchám do banky. Snad to stihnu ještě před zavíračkou. Mám na starosti transakci, která si žádá rychlost, diskrétnost. Ale hlavně, peníze musím doručit v hotovosti. A že těch peněz není málo. Částka, která by mi zajistila pobyt v přepychovém hotelu i s přítelkyní. Sakra musím to stihnout. Jinak naše firma příjde o opravdu důležitého zákazníka.
Volá mi bratr.
"Hele nemám vůbec čas."
"To jsi říkal i posledně. Ale teď už opravdu dojed musíš. Matka má narozeniny. Tak okamžitě běž koupit dárek a přijeď." povídá.
"Do háje. Dej mi půl hodiny." řeknu a zavěšuju.
Vím že do půl hodiny to nemám šanci stihnout. Jedu sice služebním mercedesem, ale v téhle zácpě bych to nestihnul ani kdybych mířil rovnou k matce. Ještě před tím musím do banky a ta zavírá za deset minut. Je to už jen kousek, ale zácpa se pořád nehne a tak troubím na řidiče přede mnou, aby mi trochu uvolnil místo. Což udělal a já můžu aspoň zajet k chodníku a auto odstavit. Zbytek cesty doběhnu. Sundal jsem si sako, povolil kravatu a rozběhnul jsem se.
Vběhnul jsem do banky a kolem bylo ještě dost lidí, takže jsem vlastně ani tak moc spěchat nemusel. Stoupnul jsem si do fronty a čekal.
Pomalu na mě měla jít řada, když v tom do banky vtrhla pětice zakuklených osob se zbraněmi. Nejdřív jsem si myslel že to je nějaká legrace, ale když chlapík nejblíž ke mě vystřelil do vzduchu a zařval "Tohle je přepadení!" tak jsem pochopil, že teď budeme všichni bojovat o život.
"Všichni k zemi! Nehrajte si na hrdiny. Nechceme zabíjet, ale když budeme muset tak to s chutí uděláme. Hej ty frajere za přepážkou, už pomalu chystej prachy." zařval opět ten samý muž.
Ležel jsem na zemi a ani se nehnul. Byl jsem tak podělanej že jsem dokonce přestal dýchat. "Kurva proč jsem tak spěchal." říkám si. Začalo se mě zdát jako bych nic neslyšel, ale to jsem zřejmě jen nic nevnímal. Tak velkej jsem měl strach. Všichni kolem mě působili strašně zpomaleně jako v takových těch scénách v akčních filmech, kdy chtějí tvůrci zvýšit napětí. Jenže tohle nebyl film. Byla to realita.
Začal mi zvonit telefon. To bude brácha. Zakuklenej chlapík mě kopnul přímo do břicha. "Vypni to ty parchante!" zařval.
Třepaly se mě ruce a tak mi telefon vyrval, vypnul a položil na přepážku. Připadalo mě divné proč ho rovnou nerozbil. I když ze začátku situace vypadala tak že ti chlápci sbalí prachy a vypadnou, tak teď je jasné že to bude na dýl. Banku obklíčila policie. A zakuklenýmu chlapíkovi, kterej vypadal že tu akci celou vede právě došla trpělivost. Muže za přepážkou chladnokrevně střelil do hlavy. Krev dostříkla až na mě. Měl jsem takovej strach že mě bylo jedno kolik lidí tady chcípne, hlavně abych já se odtud dostal živej. Kousek ode mě ležela stará žena a vypadala na infarkt. Což já zřejmě taky. Zakuklenej chlap ji hrubě chytnul za ruku a zvednul.
"Za pár minut bude po všem. Teď dělej co ti řeknu a přežiješ." řekl jí a nasledně jí něco pošeptal do ucha. Žena téměř v slzách pokývla hlavou a vyšla ven z banky.
"Ta stará kráva jim řekne naše podmínky. Když nebudou souhlasit, začnou jatka." řekl ten stejnej chlap.
"Jste obklíčeni. Okamžitě se vzdejte." bylo slyšet volání policie z venku.
"No tak to vypadá že tu chcípnem. Tak si aspoň trochu pohrajem. Co říkáte chlapy?" řekl chlápek s maskou Shreka na hlavě.
Poručil vstát chlapíkovi co ležel v rohu místnosti. Nasadil mu na hlavu kuklu a opravdu dost nehezky se zasmál. V místnosti byli ještě tři rukojmí. Ten muž, já a jedna mladá dívka, která pracuje v té bance za přepážkou.
"Teď se rozběhneš ven z banky a budeš držet hubu. Jediný pípnutí a dostaneš to přímo do hlavy, jako ten blbec za přepážkou. Rozuměl?" řekl "Shrek" tomu muži.
"Ale to mě policie zastřelí." řekl teď už psychicky vydeptaný muž. Poté se rozplakal.
"Dělej ty sráči." zařval a muž se rozběhnul.
Radši jsem se tam nedíval. Slyšel jsem jen několik výstřelů a poté ticho, které značilo že policie si uvědomila co se právě stalo. Věděl jsem že teď jsem na řadě já.
Teď se chystá moje smrt.
Jenže znovu zazvonil můj telefon. Tentokrát ho ten zamaskovanej chlápek, co vypadal že to tu vede, zvednul.
"Tvůj bratr. Nechceš mu něco sdělit před smrtí?" řekl po chvilce hovoru a podal mi telefon.
"Mám tě rád brácho."

Promiň, musím domů

27. května 2010 v 21:03 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Asi jsem zvláštní člověk. Většině lidí nejspíš připadám, že si létám ve svém vlastním světě. A možná si to všechno jen namlouvám a nikoho nezajímám.
Jsem samotář.
Procházím se po pláži. Vedle mě kráčí krásná dívka. Nerozumím jí sice ani slovo, ale není důvod se mračit. Jsem vlastně docela šťastný člověk. Přes to všechno mi něco chybí. Přes ten kýčovitý západ slunce, něžné šumění moře a všechen ten klid, který cítím. Dívka se na mě usmívá, já na ni také. Jenže stejně vím že ji za chvíli řeknu větu, kterou po čase řeknu pokaždé.
"Promiň, musím domů."
Její smutný pohled ani nezahlédnu. Je mi vlastně jedno jak se bude tvářit. Přemýšlím, co mi na ní bude chybět, až se vrátím domů? Úsměv, krásné oči a XBOX 360 co má ve dvoupokojovém bytě.
Malichernost. Já vím.
Rozhodně mi nebude chybět její rodná řeč. Čínština. To se prostě nedá poslouchat. Plusový body u mě získává za výborný zpracování nudlí na jakýkoliv způsob, jenže když slovo "nudle" vysloví svými hebkými rty tou otravnou řečí, tak mám chuť odebrat se do KFC, které sídlí přímo pod jejím bytem. I když kuře vlastně ani moc nemusím.
Na pláži jsem ji jen políbil a když přijel taxík, tak jen s nevěřícím pohledem koukala proč přijel k nám. Nasednul jsem, otevřel jsem okénko a když jsem v její tváři zahlédnul zmatenost, řekl jsem jen "Promiň, musím domů."
Taxík mě zavezl na letiště a já odletěl domů. S dopadajícími koly letadla na pevnou půdu mé vlasti, se ke mě valí realita řadového občana. Opět a znovu. Jsem doma.
Politika, sport, ekonomika. Noviny zhltnu jedním dechem a jsem v obraze. Po týdnech strávených v Číně si večer na pivě o těchto všedních starostech popovídám se starými známými. Svlažím povadlé květiny v mém bytě. A dodělám takové ty nezbytně nutné zbytečnosti jako zaplacení nájmu a podobně. Po večerním pivku s lidmi, kteří by se mohly považovat za mé přátele, konečně zalehnu do té jediné postele, která voní domovem.
Za pár dnů, ale do mé duše znovu zaleze pocit že mě svazuje život. A utahuje ten provaz sakra pevně. Stereotyp, nuda, šeď bežného života. Nazvěte si to jak chcete. V televizi opakují pořád stejné pořady o ničem, tzv. hovno obalené zlatem. V novinách je neměnící se problém s politikou a je úplně jedno kdo je zrovna u moci. Fotbalisté kopou starou belu. A koruna jde o proti euru do háje. Pořád to samé.
Postel začíná být tvrdá, známí čím dál otravnější.
Je čas zase na chvíli jít.
Beru už sbalený kufřík, krabičku cigaret a mířím na letiště. Tam si dám pár panáků na kuráž. Nesnáším totiž létání. Ale pořád je pro mě snazší odletět pryč, než žít ve stereotypu. Na poslední chvíli kupuji letenku nasedám do letadla a to už se pomalu začíná zvedat z ranveje. Do Londýna to je mnohem pohodlnější a hlavně kratší cesta než do Pekingu. Na letišti chvíli stojím a koukám na to hnusný počasí co v Londýně panuje.
"Co mě to zas napadlo?" ptám se sám sebe.
"Londýn. Taková blbost. Příště leť do Egypta ty pako. A né do Londýna." odpovídá můj vnitřní hlas. A má sakra pravdu.
I přes ten nepříjemný déšť se jdu projít po ulicích Londýna. Po cestě jsem zahlédnul ceduli na jednom domě. Pochopil jsem že to je místní hospoda a tak jsem zamířil dovnitř. V dobře osvětlené místnosti sedělo pár lidí. A osamocena tam seděla také jedna dívka, myslí uzamčená v knize. Přisedl jsem k ní a pronesl dost špatnou výslovností a kdo ví jestli vůbec anglicky "Hello, I' am traveller." což je jedna z mála frází, kterou v angličtině znám.
Dívka se něžně usmála a dál četla knihu. Seděl jsem naproti ní a díval se jí do tváře. Ona můj pohled cítila a nervózně začala poklepávat prstem po knize. Vytáhnul jsem krabičku cigaret s tím že si zapálím.
"No smoking." pronesl číšník, když viděl že vytahuju zapalovač. Po pár minutách se prolomili ledy. A s tou dívkou jsem zažil moc hezké dva týdny. Ale od začátku jsem věděl že po nějaké době jí stejně řeknu to své "Promiň, musím domů.", odjedu domů a už se nikdy nevratím.
Jsem samotář co si létá ve svém vlastním světě a přitom zasahuji do světů lidí kolem.

R.I.P. Paul Dedrick Gray 1972 - 2010

25. května 2010 v 10:27 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Jestli nějakej zkurvenej bůh existuje, tak ho nenávidím! Dnes víc než jindy.
Včera totiž zemřel další člověk, který udělal pro metalovou hudbu opravdu dost.

Paul Dedrick Gray - baskytarista Slipknot

Nejsem zrovna velkej fanoušek Slipknotů, ale vím co pro metal znamenají. Dokázali spoustu mladých lidí dostat k této krásné hudbě a za to jim patří dík. Vlastně i mě pomáhali tvořit můj hudební vkus.
Paul zemřel v jednom hotelu v Iowě asi v 10 hodin ráno.
Mluví se o tom že možná zemřel následkem předávkování. Ať už ano či ne - je to velká ztráta!
Před nedávnem nás opustil frontman Type O Negative, Peter Steele.
Minulý týden Ronnie James DIO.
A teď Paul Dedrick Gray.
Je toho poslední dobou až moc. Už mám pomalu strach zapínat internet, abych neobjevil úmrtí dalšího člověka, který patří k důležitým osobám tvrdé hudby.
R.I.P.

Slipknot - Snuff


Mám pocit že tuhle rubriku přejmenuju. Protože poslední dobou mi neuniká mezi prsty život, ale hlavně smrt.

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 7. kapitola

20. května 2010 v 20:23 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
7. kapitola
Snad celou noc jsem nemohl usnout. Pořád jsem se v posteli obracel a zaujímal polohy, z nichž ani jedna mě nepřipadala dostatečně pohodlná. Bylo teprve sedm ráno a já už věděl že nezaberu. Nehodlal jsem jen tak polehávat a jedním mocným kopnutím do hrudníku jsem probral Zdenála.
"Ty seš takovej kretén že to svět neviděl!" dočkal jsem se Zdenálovi reakce.
"Celou noc jsem nezamhouřil oka." dostalo se mu ode mě vysvětlení.
"To máš z těch drog vole." odpověděl Zdenál a otočil na posteli zády ke mě.
"A to mě říká člověk, kterýmu prosněžilo celý minulý léto!" dostal jsem ho narážkou na jeho kokainové období.
Na to zareagoval zabručením a naštvaně se odebral na záchod. Po deseti minutách se vrátil a byl úplně jako vyměněný. Odůvodnil to větou "To víš... jak já se ráno nevyseru tak vraždím pohledem." Přešel jsem to bez poznámek, protože s ním to nemělo cenu. Nasnídali jsme se, dali jsme špeka a pak přešla řeč na to kdy vyrazím. "Asi vyrazím co nejdřív. Akorát musím sehnat auto, protože vlakem bych se tam taky mohl dostat až v dalším století." řekl jsem své plány pro příštích pár hodin.
"No tak s tím si nedělej starosti. Jedu s tebou. Už jsem to pořešil s našima a půjčí nám jejich auto." vyrazil mě Zdenál dech.
Docela mě zarazilo že si Zdenál sebou bere jenom takovej malej batoh. "Mám tam jenom pár nejnutnějších věcí. Trávu, houby, kapesní nůž, sklo, toaleťák, papírky na špeka, filtry na špeka a tři krabičky cigaret." Tak jsem jenom pokýval hlavou a představoval si jak ten člověk umře někde uprostřed Německa bez spacáku.
Naložili jsme naše věci. Teda spíš moje věci a Zdenálův batůžek a hurá na němčoury. Ani jsme nevyjeli z města a už jsme se museli zastavit.
"Vole proč zastavuješ?" ptám se.
"Ále kámoš v noci volal že sehnal papírky. Tak pro nějaký skočím. Dnešní den bude jedna šílená jízda. LSD jsem totiž ještě neměl." odpověděl.
"A kurva!" zněla moje reakce, kterou Zdenál zřejmě už nezaznamenal. Já osobně ještě taky LSD neměl a pomalu mě začalo docházet, že dneska se to změní.
Zdenál přišel celej nadšenej, nasedl do auta a už jsme uháněli pryč z města směrem na dálnici.
"Na dej si to pod jazyk." řekl Zdenál a do ruky mi dal tripa. "Nech to tam půl hodiny, časem ti najede stav. Hlavně si po pěti minutách nezačni stěžovat že ti to nic nedělá." dodal.
Ve chvíli kdy jsem si dal papírek do pusy, tak jsem pocítil takový příjemný napětí. Byl jsem fakt zvědavej co to se mnou udělá. Zdenál si dal pod jazyk taky papírek a už jsme si jeli. Pouštěli jsme si v přehrávači nový cédo Behemothů a tešili se na Wacken, když v tom Zdenál začal vehementně mačkat tlačítka na tom přehrávači. Nakonec tam dal rádio a z reproduktorů se linula příšerná popíková sračka. Začal jsem na něj řvát ať to okamžitě přepne a on mě akorát řekl že čeká na dopravní zpravodajství. Tak jsem to nechal být a snažil se nesoustředit na ten stupidní text toho rádiovýho megahitu. Když v tom auta před náma začala zpomalovat, takže my logicky taky, až jsme zastavili úplně. Stáli jsme už asi deset minut a v rádiu začalo dopravní zpravodajství. A tam ohlásili že silnice, po které se snažíme jet je neprůjezdná kvůli dopravní nehodě.
"Sem si asi kurva nevšim!" naštval se Zdenál, když to uslyšel.
Najednou jsem si uvědomil že ten papírek jsem už asi před hodinou zahodil a furt nic. Nechtěl jsem nic říkat Zdenálovi, protože by se nasral ještě víc, ale prostě to LSD nedává. A pak prásk! Ten trip mě dal takovou ránu, že kdybych neseděl v autě tak ležím někde na zemi. Pocítil jsem jak jsem brutálně v hajzlu. Zdenál si otevřel okno a snažil se zlomit levej stěrač.
Auta před náma se rozjeli a Zdenál neváhal ani vteřinu a dupnul na plyn. Ve chvilce jsme byli pryč a frčeli jsme si to dál. Až Zdenála napadlo, že sjedem z dálnice. A tak jsme se dostali do nějaký vesnice. Tam zrovna byla pouť a tak jsme toho chtěli okamžitě využít.
Strávili jsme tam dobrý dvě hodiny, i když mě to připadalo jako dvě vteřiny. Vůbec netuším co jsme dělali do doby, kdy jsme nalezli do takovýho toho kolotoče pro nejmenší děti, co se furt motá dokola. Já si sedl do kachničky a Zdenál do letadýlka. Strašně dlouho jsme se příšerně nahlas smály, že jsme vypudili z poutě všechny děti.
Pak kolotoč zastavil a Zdenál povídá "Myslim že toho tripa jsme si dávat něměli."
"Kurva a to mě říkáš teď?" reagoval jsem protože zastavení kolotoče mě vrátilo zpět do reality.

Vězení, horší než smrt 1.7.

18. května 2010 v 13:17 | Hubert |  Bůh Vás nenávidí. Všechny!
Řeknu vám co je pro mě v tomhle podělaným vězení nejhorší. Už jsem tu skoro tři měsíce a za tu dobu jsem neměl ani jednu cigaretu. Ani jedno blbý cigáro. Žádná šikana, hnusný jídlo nebo záhadný úmrtí mě nepodlamuje psychiku víc než to, že si prostě nemůžu zapálit. Podělaný Španělsko... to tady jako žádnej vězeň nekouří nebo co? A jestli tady nějakej vezěň kouří tak jak to že o tom nevim? A jak sem proboha ty cigarety dostal?
Jinak se v mým zkurveným životě nic moc nezměnilo. Pořád se snažím vyhýbat tomu dvoumetrovýmu satanistovi s potetovaným xichtem. A jak to tak vypadá,  ten bláznivej kněz Ribeiro se snaží zase vyhýbat mě. Už asi týden jsem na něho nenarazil a kdykoliv jsem se na Ribeira zeptal toho všiváka suplujícího nejlepšího přítele Rufína, tak snad pokaždé řekl že odešel těsně před tím než jsem přišel. Ať už jsem přišel kamkoliv.
Takže stále ještě netuším odkud Ribeiro zná moje pravý jméno. Začínám mít pocit že tu lítám v začarovaným kruhu a nejsem schopnej se z něj vymotat.
Dneska jsem se bavil s Rufínem o tom proč vlastně jako jedinej, po mým příchodu do vězení, za mnou přišel a začal se se mnou normálně bavit.
"Víš to je jednoduchý..." povídal. "Každej novej přírůstek do tady toho pekla, musel projít několika dny brutální šikany. Je tu vytvořena jednoduchá hierarchie. Jsou tu drsní bouchači - vládci, ze kterých jsou posraný i dozorci. Ti si každýho vězně pár dnů proklepávali a když člověk jejich šikanu ustál, tak ho přijali mezi sebe. Pokud ne tak je člověk po tak tvrdé šikaně totálně psychicky na dně a většinou dostává sadu i od normálních vězňů. A zlepší se to až po pár měsících, kdy zas přicházejí nový vězni. Jenže tebe si nikdo neproklepnul. Od tebe dávali všichni ruce pryč a mě prostě zajímalo proč."
"A teď už to víš?" zeptal jsem se potom.
"Hochu kdybych to věděl tak už máš dávno kudlu v břiše." odpověděl s děsivou upřímností.
S tímhle zjištěním jsem se odebral do své cely. A po cestě jsem narazil na Ribeira. Když mě uviděl, tak se okamžitě snažil zahnout na dvůr, ale dostihnul jsem ho.
"Vůbec kurva netuším co se na tomhle hnusným místě děje a je mi to u prdele! Ale jak ses sakra dozvěděl moje pravý jméno?" okamžitě jsem na něho vybalil.
"Synku, začal jsi hrát hru, která jde mimo tvoje chápání a bez znalostí pravidel ji nemůžeš vyhrát. Večer kolem osmé přijď do umývárny a povím ti víc." řekl a odešel.
To mi prozatím stačilo. Vědomí že jsem měl pravdu, když jsem si myslel že se tu dějí až moc divný věci. Napjatě jsem ve své cele čekal na osmou hodinu a ve chvíli kdy dozorce oznamoval osm hodin, jsem vyrazil do umývárny. Jenže tam mě čekalo překvapení. Místo Ribeira tam stál ten dvoumetrovej satanista. Tak je to vždycky, čekáte kněze a přijde hrozivě vypadající ztělesnění satana.
"Ten zkurvenej Ribeiro mě podrazil!" řekl jsem si v duchu.
Chlapík s potetovaným xichtem chytnul mě za mou vězeňskou košili a mrštil o zeď. Rozvalil jsem se na podlaze a tak mě zvedl, chytl pod krkem a řekl "Dávej si pozor na to s kým se tady stýkáš!"

Vůle boží 1.6.

17. května 2010 v 10:34 | Hubert |  Bůh Vás nenávidí. Všechny!
Mám pocit že už se nikdy nepůjdu sprchovat. Stát nahej ve sprše vedle nahýho dvoumetrovýho španěla s potetovaným xichtem a obráceným křížem vytetovaným přes celý záda je záležitost, která člověku hodně srazí sebevědomí. Pocit že pořád kouká na moje nádobíčko se ještě dal přežít, ale pocit že mu stačí jeden pohyb rukou a já budu ležet na podlaze v kaluži krve byl něco co možná budu do smrti léčit v psychiatrické léčebně.
Díky bohu to mám za sebou a kupodivu bez následků. Nebo se zatím ty následky ještě neprojevili. Ráno po tomto zážitku klepe na dveře mé cely dozorce. Takovej obtloustlej čtyřicátník co mi každé ráno nosí snídani, nebo něco co snídani vzdáleně připomíná. Od té doby co soud rozhodl, že v téhle díře zůstanu napořád se ke mě začal chovat jako ke zvířeti.
"Hnusný ráno zavšivenej úchyle." pozdravil mě oblíbeným oslovením mé osoby. Byl jsem zticha a díval jsem se do země. Toho hajzla je docela dobrý neprovokovat. Což dokazuje pár šrámů na mém obličeji.
"Tady máš nějaký jídlo." řekl a plivnul do misky s nějakou kaší, kterou potom položil na betonovej stolek.
"Co to tady máš ty przniteli mladejch holek?" našel si další originální nadávku a zvednul z mého polštáře knihu, kterou jsem tam měl odloženou. Já blbec ji zapomněl schovat. Byla to kniha o okultismu, kterou jsem si četl už po šesté.
"Víš o tom že knihy nemáš povoleny?" pronesl a zasadil mi tvrdou ránu obuškem na spánek. Ani jsem se nemohl zvednout jaká to byla rána, jenže nebyla poslední. Pokoušel jsem se dostat na nohy, ale dozorce mě kopnul do břicha. Pak přišla další rána a po ní už nic nevím.
Probudil jsem se na podlaze s hlavou namočenou v kaluži krve. Příšerně mě bolela hlava a když jsem se zvednul tak jsem se cítil zmateně.
Všechny mé věci byly rozházené po cele a jak jsem později zjistil, chybělo několik knih. Ztratila se i vytrhnutá strana z nějaké staré knihy popisující zrod Antikrista.
Poté jsem celý dva dny prospal a probudil mě až jeden z dozorců, když mě oznamoval že můžu na dvě hodiny na dvůr. Venku svítilo slunce a já potřeboval na vzduch. Sice jsem sotva šel, ale nakonec jsem se na dvůr dostal. Rufino mě spatřil a tak se hned rozběhnul za mnou.
"Nebudeš tomu věřit, ale dneska ráno našli toho dozorce co tě zmlátil mrtvého. Našli ho v jedné prázdné cele ve čtvrtým patře věznice. Byl ubodán a na zdi bylo prej napsáno jeho krví: Vůle boží!" řekl Rufino i hned co ke mě došel.
Seděli jsme na lavičce a já si všiml že tu nikde není ten šedivej kněz Ribeiro.
"Neviděl jsi Ribeira?" zeptal jsem se.
"Ještě než jsi přišel tu byl." odpověděl Rufino.
Když jsem se vrátil zpět do cely, čekalo mě překvapení. Na zdi visela přibitá ta vytrhnutá stránka popisující zrod Antikrista. Pod ní byla křídou napsaná věta: Dávej na ni pozor!
Tohle už je sakra divný. Co tu jsem zemřeli dva dozorci, kteří projevovali zájem o mou osobu. Jeden mi do cely propašovával knihy a druhý mi je zase ukradl. Teď oba leží pod drnem a já za boha nemůžu přijít na to proč. A ještě ke všemu mi někdo vrátí vytrhlou stranu, kterou mě ten tlustej bastard ukradl. Už toho tady začínám mít plný zuby.

R.I.P. Ronnie James Dio 1942 - 2010

17. května 2010 v 8:42 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Bohové prý neumírají. Přesto 16. května v 7:45 jeden bůh zemřel. 
Za dobu mého života už zemřelo spoustu lidí. Ale slzy do očí mi vehnala smrt jen dvou. Jedním z nich je právě Ronnie.
Nikdy jsem tuto legendu neměl možnost vidět živě. Vždy jsem si jen přehrával videa a pouštěl jeho songy, s tím že jsem věřil že tohoto velikána s božským hlasem přece jenom někdy uvidím na pódiu.
Už se tak bohužel nikdy nestane.
Frontman kapel DIO, Rainbow, Black Sabbath a Heaven an Hell podlehl rakovině žaludku. Přesto že se zdálo že jeho nemoc není tak vážná. Fanoušci se letos těšili na jeho vystoupení po boku Heaven and Hell na festivalu Sonisphere, ale ani ti se nedočkají.
Dovolte mi jako takový tribut přidat k článku čtyři písně kapel, které z Dia udělali legendu. Legendu, bez které heavy metal nebude nikdy takový, jako před tím.
R.I.P.

DIO - Holy Diver


Rainbow - Kill the King


Black Sabbath - Heaven and Hell


Heaven and Hell - Rock and Roll Angel



Démon, kněz a já Samael 1.5.

16. května 2010 v 15:25 | Hubert |  Bůh Vás nenávidí. Všechny!
Od té doby co se mi zdál ten divně skutečnej sen, mám pocit že si mě tu začalo všímat pár vězňů, kterým jsem před tím nestál ani za pohled. Zejména pozornost dvoumetrového, urostlého španěla s potetovaným xichtem mi dělá starosti. Když jsem se ptal Rufina co je ten chlápek zač, tak říkal že tu je za několika násobnou vraždu. Prý se o něm povídá že poté co své oběti zmasakroval, je ještě dlouhé hodiny znásilňoval. A bylo jedno zda šlo o mladou ženu, starce či nebohé nemluvně.
"Je to démon v těle zrůdného člověka. Dávej si na něj pozor. Na vlastní oči jsem viděl jak ten hromotluk mrzačí v umývarně jednoho z těch novejch dozorců." řekl Rufino a já mu věřím. On toho sice hodně nakecá, ale v tomhle je dobrý mu důvěřovat.
Před pár dny proběhnul soud, který měl rozhodnout o mé budoucnosti. Ani jsem na něm nebyl. Bylo totiž celkem jasný jak to skončí. Dostal jsem doživotí bez možnosti odvolání nebo pozdějšího zkrácení trestu. I ten podělanej Rufino dostal menší trest než já - za to co jsem vlastně neudělal. Vzhledem k tomu že jsem se na tento verdikt psychicky připravil, tak mě to ani nedostalo tak jak mohlo. Přesto jsem se necítil úplně nejlíp. Soud mi alespoň povolil větší svobodu pohybu ve věznici, což mi umožňuje dozvědět se víc věcí o tom chlápkovi s potetovaným xichtem.
Už asi dva týdny mi nikdo nepodstrčil do cely žádnou knihu, jak jsem byl zvyklej každé úterý a čtvrtek. Dnes jsem na dvoře zjistil kdo ty knihy do mé cely propašovával. Byl to ten zmrzačenej dozorce. Říkal to Rufino, kterej dokonce viděl jak mi ty knihy prostrkává pod dveřmi. Když ho v té umývárně našli, tak měl prý rozlámané všechny kosti v těle a už byl dávno mrtvý. Vyvolává to ve mě spoustu otázek. Například proč ten dozorce riskoval ztrátu zaměstnání jenom pro to, aby mě aspoň trochu zpříjemnil pobyt ve vězení? Nebo proč mi dával do cely knihy jenom s náboženskou nebo satanistickou tématikou? A hlavně, proč ho ten chlápek s potetovaným xichtem zabil?
Procházel jsem se po dvoře, když v tom ke mě přistoupil chlapík s dlouhými šedivými vlasy a šedivým plnovousem. Mohlo mu být kolem šedesáti, ale v téhle díře to jde těžko poznat. Každej týden na tomhle místě vám přidá na věku tři roky života.
"Milí Samaeli já jsem tvůj přítel. Vím co se ti zdálo za sen. Připadal ti skutečný. A máš pravdu. Skutečný byl." řekl a aniž bych stihnul cokoliv říct odešel.
Jak ten pomatenej blázen znal moje pravé jméno? Vždyť jsem si ho před sedmi lety, hned po příchodu do Španělska změnil na Fernando Lorente.
Ihned jsem šel za Rufinem a zeptal jsem se ho na toho chlápka.
"Tak toho si drž od těla, kámo. Je trochu vyšinutej. Jmenuje se Ribeiro. Prej to býval kněz v nějaké malé vesnici na jihu Španělska. Přišel tam jako mladej ambiciózní kněz, ale po prvním roce jeho služeb se ve vesnici začaly dít divný věci. V jednom týdnu zemřeli za záhadných okolností všechny děti, které v té vesnici žili. Po měsících vyšetřování nakonec policii navedla záhadná osoba právě na Ribeira. Neměli na něj žádné důkazy, ale celá vesnice se spikla proti němu a tak ho zašili. Už je to přes třicet let a zdá se být čím dál šílenější. Každou noc si pročítá bibli a modlí se za děti, které v té vesnici zemřeli."
Večer jsem šel do umývárny kam mi byl povolen přístup bez toho aby se mnou šel jeden z těch přihřátejch dozorců. Slyšel jsem jak se tam už někdo sprchuje, což zas tak nevadí, protože ve vězení to nefunguje jak to ukazujou ve filmech. Tady nemusím mít strach zohnout se pro mýdlo. Rufino říkal že teplý hrátky tady skončili od té doby, co sem jeden z dozorců pašuje pornočasáky.
Vešel jsem do umývarny a přede mnou stál ten dvoumetrovej španěl s potetovaným xichtem, úplně nahej. Není moc věcí, který by mě rozhodili, ale když jsem ho uviděl tak přísahám že jsem se málem posral. Stál tam, díval se mi do očí a já měl chuť brečet. Pak se otočil a já poprvé uviděl že má přes celý záda vytetovanej obrovskej obrácenej kříž.

Bůh vás nenávidí. Všechny! 1.4.

15. května 2010 v 20:26 | Hubert |  Bůh Vás nenávidí. Všechny!
Ten sen byl tak skutečný že jsem tomu nemohl uvěřit. Sledoval jsem tu ukřižovanou dívku a nechápal jsem co se to tu děje. Nejdřív jsem myslel že na tom místě jsem sám, jenže najednou kolem toho kříže začali pobíhat nějaké ženy. Odříkávali něco v tom zkurveným jazyce, kterým na mě mluvila stvůra uvnitř té mrtvé dívky, ten den kdy se mi posral celej život. Bylo jich tam kolem dvaceti a ani jedna nevypadala že by jim moje přítomnost připadala divná. Jako bych tam být měl.
Zvednul se vítr a já netušil co se bude dít. Zahřmělo, v dáli uhodil blesk a po louce se začal z čista jasna šířit oheň. Začalo pršet a ty ženy ztichly. Oheň se i přes silný déšť rychle rozšířil a byl už těsně u kříže. V tu chvíli si všechny ženy do jedné podřízly hrdla. Některé ženy padly mrtvé k zemi, některé ale přežily a plakaly. Krom pláče byl slyšet vzlykot, křik, ale co mě nejvíce děsilo - i slastné sténání. Jedna žena zjevně v šoku pobíhala po louce a křičela španělsky "Můj pán mne nechce přijmout ve svém domě! Můj pán mne nechce přijmout ve svém domě!"
Tento hrůzný sen, ale ještě nekončil. Kříž s ukřižovanou dívkou začal hořet. A hrubý, nelidský hlas řval "Jsi mrtvý! Jsi mrtvý!"
Oheň který v tu chvíli pálil už i mrtvá těla žen okolo kříže vypadal jako by se snažil vytvořit postavu. Stále bylo slyšet "Jsi mrtvý! Jsi mrtvý!" a já jen stál a s hrůzou v očích se díval jak oheň putuje ke mě. Dostihnul mě smrad spáleného masa a já se pozvracel. A ve chvíli kdy jsem uslyšel ženský výkřik "Rufino!" jsem se probudil.
O týden později, když mě opět pustili na dvůr věznice jsem o tom snu vykládal Rufinovi.
"Nebudeš tomu věřit, ale mě se den před tím zdál úplně stejnej sen." řekl Rufino a já přestal dýchat.
Jsem sakra racionálně myslící člověk, ale tohle je kurva divný. Jak se mě mohl zdát úplně stejnej sen jako se noc před tím zdál tomu bláznovi co zmasakroval vlastní rodiče?