Duben 2010

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 6. kapitola

29. dubna 2010 v 10:16 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
6. kapitola
Týpek co dostal přes držku se zvednul a radši neřekl ani slovo. Šli jsme dál lesem, když v tom Zdenál řekl "Cítím houby. Nezajdem pro nějaký lysohlávky?"
Ani mě nepřekvapilo že nikdo neprotestoval a tak jsme vyrazili za jedním Zdenálovým známým. Došli jsme k jeho domu a Zdenál řekl těm třem vocasům co chodili pořád s nama ať počkaj před barákem. Že tam všichni nemůžem. Tak čekali a my jsme ještě narychlo dali ve výtahu toho domu sklo. Se smíchem doprovázející dým vycházející z kabiny jsme vylezli na chodbu. Zdenál mě upozornil že radši nemám moc mluvit. Ten borec za kterým jdem nemá moc rád vyhulence, protože si jede ve svých tvrdších drogách a huliče trávy považuje za děti. Zdenál zaklepal na jedny špinavý dveře, který vypadají jako dveře do samotného pekla. Otevřel vysokej chlapík s vyholenou hlavou, na které má vytetovanýho obrovskýho pavouka. Ani nepozdravil, ale kývnutím hlavy nás pustil dál. Posadil jsem se na židli v obývacím pokoji. Nebo to aspoň vypadalo jako obývák. Byli tam tři židle a televize. Zdenál mezi tím domlouval ty lysohlávky.
Já začal cítit že na mě ta tráva celkem silně působí a abych přerušil to napětí tak jsem nadšeně prohlásil " Jé tady ten koberec jsem myslim měl!"
Zdenál se na mě podíval jako na idiota. A ten vyholenej chlapík se na mě podíval jako hladovej vlčák na vypasenýho králíka. Zdenál zařval "Zdrháme!" a já se napřáhl, dal jsem tomu plešounovi dělo do brady, což rozhodně nečekal, vzal jsem mu z rukou pytel plnej hub a začal zdrhat spolu se Zdenálem jako o život.
Když jsme vyběhli ven tak jsme ve sprintu pokračovali, protože ten chlap po nás začal střílet oknem ze vzduchovky. Naštěstí nás netrefil a my jsme odběhli pryč z palebné zóny.
Rozhodli jsme se že zajdem koupit pizzu a dáme si na ni ty houby. Sedli jsme si na jedno pohodový místo u nás kde je výhled na celý město. A Zdenál si uvědomil že ti tři kámoši asi ještě čekaj u baráku toho plešatýho šílence. Mávl rukou a s chutí se zakousl do pizzy. Asi půl hodiny jsme si jen tak povídali aniž bysme cokoliv pociťovali. Když v tom Zdenála napadlo že bysme mohli spočítat komíny, který vidíme.
"Jeden, druhej, třetí, čtvrtej,..." a pořád pokračoval.
Najednou jsem si uvědomil že před tím tam tolik komínů nebylo.
"To není možný. Ty komíny tady regulérně rostou!" prohlásil jsem šokovaně.
Byl to úžasnej zážitek sledovat to hnusný město kde jsem se narodil jak ho terorizují obrovský průmyslový komíny. Měl jsem pocit že jestli se budu dál dívat na ty rostoucí komíny, tak se asi pozvracím. A tak jsem zavřel oči. Což nebyl dobrej nápad, protože mě pak nešli znovu otevřít. Začal jsem hystericky řvát na Zdenála ať s tím něco udělá a ten vůl mě dal přes hubu. Nejdřív jsem mu tu ránu chtěl vrátit, ale pak jsem zjistil že mám otevřený oči a začal jsem mu děkovat.
"Vždycky jsem říkal že kamarádovi co je v nesnázích vždycky s chutí rozbiju hubu." řekl s šibalským úsměvem.
Pomalu jsem začínal být unavenej, čehož si všiml i Zdenál a tak mi navrhl, abych u něj přespal a ráno vyrazil na ten Wacken. S tím jsem souhlasil. Houby co jsme šlohli tomu šílenci se vzduchovkou jsme si rozdělili pěkně půl na půl a vyrazili jsme ke Zdenálovi domů. Co možná nejslušněji jsem pozdravil Zdenálovi rodiče a zalezl jsem k němu do pokoje. Jeho matka trvala na tom, abych si sednul s nimi k večeři do kuchyně a tak jsem nemohl odmítnout. Z kuchyně bylo vidět na televizi, která byla v obýváku a divála se na ni Zdenálova trochu pomatená babička. O té už jsem ze Zdenálových úst párkrát slyšel.
Dívala se na nějakej charitativní koncert a pořád to komentovala. Na obrazovce se objevila taková černošská zpěvačka při těle, s ohromnýma kozama. Babička to hned okomentovala větou při které jsem vyprskl na Zdenálova otca kousky rozžvýkaných brambor. "Ta má ale... mašli!"
Po večeři jsem už byl naprosto mrtvej a tak jsme si zašli ještě narychlo ven na sklo a pak konečně spát.

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 5. kapitola

29. dubna 2010 v 8:40 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
5. kapitola
Takhle klidnej a spokojenej spánek jsem ještě nezažil. Všechna ta agresivita, spolu s drogami jako by úplně zmizela z mého těla. Cítil jsem se jako novej člověk. Dal jsem si sprchu a přemýšlel, co se to vlastně včera dělo. A jak jsem tak přemýšlel, tak se mě ty včerejší události začali vynořovat z mé hlavy jako nějaké strašidelné noční můry. A s heroinovým oparem ze mě pomalu začala vyprchávat i má dobrá nálada. Tento hodně nepříjemný pocit umocnila i moje sestra, která právě vtrhla do bytu po noční šichtě v baru.
"Ty blbej kreténe. Cos to včera dělal u nás v baru? Já bych tě nejradši zabila! Vždyť jsem málem přišla o práci!"
V šoku jsem na ni zíral a jen jsem nasraně pronesl "Tak až příště někdo přijde, zbije tě a znásilní. Tak s mou pomocí rozhodně nepočítej."
Nechápal jsem to. Já se jako každej správnej bratr zastal svý ségry a ta děvka mě za to ještě vynadá že málem přišla o práci. Na tohle už fakt nemám nervy. Sbalil jsem si věci a prásknul za sebou dveřma. Od teď už nemám rodinu!
Všechna zlost a agresivita je zase zpět v mém těle. Ten ďábel ve mě se znovu probudil. A to jsem v noci přemýšlel že začnu znovu a jinak. Tahle rozmíška s mojí teď už bývalou sestrou mě, ale vrátila zpět do těch sraček ve kterých se už pár let pachtím. Jako snad každej den, tak i v tuhle chvíli jsem se pokusil svoji zlost přebít trávou. Jedno sklo, druhý sklo a už jsem vztek přestával cítit. Jen tak apaticky jsem kráčel městem. Totálně červený oči a nepřítomný výraz, to je často mým poznávacím znamením. Ten den nebyl vyjímkou. Po pár hodinách mě ale moje osamělost přestala bavit. Vzal jsem mobil a napsal jsem smsku Davidovi. Na tu však neodpověděl. Moc jsem tomu nerozuměl. David byl vždycky do pěti minut u mě, když jsem ho potřeboval. Jsme jako bratři takže jsem si začal dělat starosti co se s ním děje. Snažil jsem se mu dovolat, ale byl nedostupný. A tak jsem se na to vykašlal a zavolal jsem Zdenálovi. Zdenál je můj starej kámoš ze základky. Čtyři roky jsme spolu seděli v lavici a navzájem jsme se ovlivňovali. On ovlivnil můj hudební vkus, já jeho postoj k drogám.
Nedávno se dal na dráhu dealera trávy a docela slušně se zapracoval v konkurenci jaká u nás ve městě panuje. Když jsem mu zavolal tak během deseti minut přiběhnul za mnou k nákupnímu centru kde jsem rád posedával a hvízdal na dvě sexy prodavačky kosmetiky. Zdenál přišel, pozdravil mě a mocně hvízdnul na ty dvě prodavačky. Docela nás rozesmívalo jak se ty holky červenaly při každým hvízdnutí. Po chvíli nás to omrzelo a tak Zdenál zavolal pár kámošům. Přišli tři.
Byla to trojice pofidérních chlapíků pohybujících se na hranici mezi planetou hoperů a přihřátých šampónů. Trochu jsem tušil že jestli si ti tři do mě rejpnou tak bude malér. Pak jsem se zeptal Zdenála jestli v poslední době neviděl Davida.
"Jo dneska jsem volal Frantovi a ten blbec říkal že jeli s Fredem a Davidem na Wacken. Ale z toho se teď posereš: bez lístků!" řekl Zdenál a strašně se u toho tlemil. Tak to je hezký. Ti tři dementi si odjedou na Wacken a mě o tom neřeknou ani slovo.
"Nic tak to pojedu za nima. Stejně nemám kde spát. Určitě maj stany tak to bude lepší než spát někde v lese." řekl jsem rozhodně.
"No přemlouvat tě nebudu, ale nechceš tady ještě chvilku zůstat? Kámoši donesli hulení." reagoval Zdenál.
Na to jsem nemohl říct ne. Zhulili jsme se a ti tři borci začínali vymýšlet blbosti. Procházeli jsme se za městem v lese a jeden z těch idiotů začal dělat že jede v autě. Druhej se zařadil vedle něj a začal zpívat. Z druhé strany se mu zařadil i ten třetí týpek a začal zpívat taky.
"Ganja Man. Ganja Man óóóó Ganja Man." zpívali ti dva tomu uprostřed, kterej dělal s rukama jako že drží volant a sem tam pohnul pravou rukou jako s řadící pákou. Ten týpek uprostřed si pochvaloval jak mu funguje rádio, když v tom se ten jeho kámoš co šel nalevo přemístil k jeho pravé ruce. Takže na pravé straně byli dva. A tak ten borec co dělal že řídí si začal stěžovat že mu blbnou repráky. Protože levej reprák nefunguje a pravej je zas moc zesílenej. No musím uznat že mě to celkem pobavilo. Pak ale začal šťouchat do mě a říkal že jsem stěrač a že musí zjistit jestli stírám. Tak jsem se nasral a jednu mu vpálil přesně do nosu. A do toho Zdenál pobaveně pronesl tomu týpkovi co se válel na zemi a držel si nos "No ty vole tak ten tě setřel! Tak myslím že stěrač ti funguje na jedničku."



Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 4. kapitola

27. dubna 2010 v 20:03 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
4. kapitola
U nohou mi ležela sestra. Měla ruce a šaty od krve a plakala. Vůbec jsem nechápal co se to děje. Byl jsem ještě v takovém heroinovém transu že jsem si neuvědomoval co se tady proboha stalo.
"Co jsi udělal Martinovi?" ptala se mě pořád dokola jako šílená.
"Tomu zkurvenýmu hajzlovi jsem ukázal že do mě se srát nebude." odpověděl jsem zbytečně surově.
"Ale co se stalo tobě?"
"Byl tady. A s ním nějaký obrovský chlápci. Začali mě mlátit a pak..." řekla a znovu se rozplakala.
Víc jsem nepotřeboval slyšet. Bylo jasný co se tady dělo. Ten zfetovanej punkáč si se svými kámoši šel za mnou vyřídit účty. A když jsem nebyl doma, tak se vyřádili aspoň na mé sestře. Takhle se nezachová žádnej normálně myslící člověk. Takhle se zachová jen podělanej bastard. Sestru jsem šetrně překročil, vytáhl jsem z pod mé postele velkou kovovou tyč a šel zabít ty zkurvený zbabělce.
Můj vztek toho dne už několikrát dosáhl maxima. Jenže v tuhle chvíli už to maximum prostě přestalo existovat. Dokonale mi rupli nervy. Vyběhl jsem ven z domu a běžel jsem do blízkého parku. Doufal jsem že tam toho hajzla najdu. Jenže tam nebyl. A tak jsem zamířil do baru kde dělá ségra a ten punkáč tam často chodí. Po cestě jsem omylem srazil takového dvou metrového chlápka. Ten se zvednul a nejspíš se mě chystal jednu vlepit. Jenže než stihnul udělat nějakej pohyb tak jsem ho uzemnil tou tyčí, kterou jsem stále držel v ruce. Další rána a další. Pak jsem se rozmáchl naposled a s nechutným křupnutím jsem mu přerazil nohu v holeni. Byl jsem totálně nepříčetnej a vůbec jsem nevnímal lidi, kteří na tu celou show koukali. Chlapík skučel bolestí a já se znovu rozběhl. Do baru jsem vběhl aniž by mě zastavila ochranka. Už nějakou dobu jsem je znal a tak neřešili kam mám tak na spěch a proč sebou nesu tu kovovou tyč.
Rozhlídnul jsem se po lokále a najednou jsem ho spatřil.
"Ty zkurvenej sráči! Cos to provedl mojí sestře?!
Ve chvíli kdy se otočil jsem mu zasadil takový dělo do nosu že jsem si zlomil dva prsty na pravé ruce. Bolest jsem ale necítil. Jenom nenávist a hněv.
Trochu jsem zařídil v baru rozruch a já nevěděl kterýho hnusnýho parchanta mám trefit tou tyčí jako prvního. Takže jsem máchal kolem sebe a mám dojem že spoustu  ran schytali i kluci z ochranky, kteří nešli po mě, ale po tom punkáčovi, protože jim nebyl už delší dobu po chuti a teď měli důvod mu pořádně naložit.
Byla to šílená bitka, které se zúčastnili snad všichni přítomní v baru. Já byl jako smyslů zbavenej a nepřestával jsem kolem sebe mlátit. Všude bylo slyšet jen křupání kostí a tupý zvuk tyče, která tříštila lebky a lámala kosti. Začal jsem cítit průser a tak jsem přestal mávat tou tyčí a rozběhnul jsem se pryč. A měl jsem štěstí. Policajty jsem minul těsně po tom co jsem vyběhnul z baru. Adrenalin mi proudil tělem ještě když jsem přišel domů.
Sestra se mě radši neptala kde jsem byl a proč je ta tyč od krve. Dal jsem si špeka a s pocitem že teď už bude všecko v pohodě jsem v posteli usínal.

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 3. kapitola

27. dubna 2010 v 13:12 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
3. kapitola
Pořád mi ještě bušilo srdce bláznivým tempem. Sednul jsem si do autobusu a vůbec na nic jsem nemyslel. V autobuse sedělo pár zkrachovalých existencí, pár důchodců a chlápek v obleku. Vypadal docela jako můj bývalej spolužák ze základní školy. A on tak jen nevypadal, byl to on. Docela se změnil. Když jsme ještě chodívali na základku tak jsem právě od něj dostával největší nakládačky. Jenže dnes už jsem jinej Roni a on už nemá za sebou partu drsných deváťáků.
Stoupnul jsem si tak aby na mě dobře viděl. Když jsem ucítil že jeho pohled se přesunul ke mě, tak jsem se zlehka na pozdrav usmál, přišel jsem k němu a rovnou mu jednu ubalil. Neřekl ani slovo. Neudělal vůbec nic. Věděl že si tu ránu zasloužil a věděl dopředu že se to musí stát. Ten chlápek mě před lety málem zabil za to že jsem zavadil pusou o pusu jeho holky. Byla to nešťastná náhoda a ten borec mě mlátil jako šílenej. Teď jen sedí se zkrvavenými rty a kouká ven.
Necitíl jsem zadostiučinění, ani radost ani nic podobného. Necitíl jsem nic.
Konečně jsem se dostal k Čírovi. A ten hned ukazuje že cesta za ním přes celý město stála za to. Kouřili jsme crack a nevěděli o světě. Bloumal jsem zmateně po jeho bytě a nevěděl jsem jestli se mám jít vyzvracet nebo skočit z okna. Obě dvě možnosti mě připadali jako fajn program pro zbytek dne. Nakonec ale přišel Číro s injkeční stříkačkou, přiškrtil mě ruku a v bodl do mě dávku heroinu. I hned jsem ucítil že se ve mě něco děje a vůbec jsem si neuvědomoval že jsem dneska ráno málem kvůli heroinu zdechnul. Byl jsem v takovém transu že jsem po dlouhé době ve svém těle pocítil život. Život který byl jen iluzí života.
Ani nevim proč jsme vyletěli ven z Čírova bytu. Nechybělo málo a já doslova "vyletěl". Ještě že Číro je starej feťák a ví co s lidma jako jsem já co na heroin nejsou zvyklý. Kráčeli jsme ulicí a svět nám připadal tak primitivní. Tuto myšlenku podpořilo i auto s klíčkama v zapalování, co jsme našli. Byla to nová, krásně rudá Mazda R-X8. Podíval jsem se kolik je hodin a větou "Ty vole... ve tři odpoledne jsem ještě nikdy nekradl!" jsem šlápl na plyn. Jel jsem jako blázen a je jediný štěstí že jsem nikoho nesrazil. Číro toho měl už pomalu plný zuby a chtěl abych ho zavezl domů. Sám teď nechápu proč jsem mu řekl že si má nasrat a jestli chce domů tak ať si vystoupí. S tím jsem dupl na plyn a po silnici jsme se najednou řítili 200 km/h. Jako šílenej jsem na Číra řval "Tak si vystup! No ták vystup si už!" V tom jsem si uvědomil co to vlastně dělám. Zfetovanej jezdím jako šílenec po silnici a řvu na kamaráda ať v té rychlosti vyskočí z auta. To je i na mě docela šílenost. Zastavil jsem na kraji silnice a totálně se psychicky zhroutil. Dnešek byl tak zkurveně hnusnej že netuším jestli má v takovým světě vůbec cenu žít. Čírovi jsem se dlouho omlouval. A nevím jestli mě to ještě někdy odpustí.
Rozhodl jsem se že pojedu domů. Tam se prospím a uvidím co dál. Auťák jsem vrátil na místo kde jsem ho našel a odešel jsem domů. Jenže když jsem přišel k našemu bytu tak dveře byli vylomené z pantu. S hrůzou jsem vstoupil do vnitř a nevěřil svým očím.

Série špatných rozhodnutí a příval zlých znamení

27. dubna 2010 v 10:34 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Tak jsem si řekl, že v tomto příběhu si nebudu vymýšlet. Ono by stejně nebylo dobrý, kdybych si v příběhu podle skutečné události vymýšlel. Nejdřív jsem přemýšlel že zážitek, který se mě a dvoum dalším kamarádům stal nějakým způsobem zasadím do série Sex, Drogy a Heavy Metal. Ale nakonec převážil pocit že si to zaslouží svoji vlastní povídku. Ty dva kamarády nějak jednoduše přejmenuju aby se nestalo že až za pár let budu tuhle povídku prodávat Warner Brosům za nechutně tučnou sumu, tak se semnou budou soudit o autorská práva. Kdo ty dva zná, tak ale s jistotou pozná kdo je kdo. Pytlák a Ketoš.
Dlouho dopředu jsme věděli o kamarádově oslavě kdesi 50 km od našeho rodného města. Mělo se jet na celý víkend a spát se mělo v chatkách. Celkem jsem se těšil. Jenže shoda blbých náhod, několika nedorozumění, série špatných rozhodnutí a příval zlých znamení rozhodl že jsem v žádné chatce nespal. Začalo to už ve čtvrtek, kdy jeden kamarád zjistil že nemůže jet. To nalomilo Pytláka aby zůstal taky doma, protože v pátek se u nás konala 3. páteční antipárty, které se mělo zúčastnit tentokrát nejvíce lidí. Tu 2. páteční antipárty, týden před tím, musela rozhánět policie. Takže si asi dovedete představit jak se u nás kalí. Já nebyl nahlodanej ani chvíli a chtěl jsem jet za každou cenu na tu oslavu. O čemž se sám sebe snažil přesvědčovat i Ketoš.
Nakonec jsme v počtu pěti lidí vyrazili, s tím že další tři lidi, který známe už tam čekaj spolu s dalšíma třiceti o kterých jsem v životě neslyšel. Nakoupili jsme potřebnou zásobu alkoholu a vyjeli jsme na autobus. Já a Ketoš jsme strašný spálenky a tak jsme ještě těsně před odjezdem jeli řešit zelí. Což se původně zdálo jako chyba. Nakonec se z toho vyklubala série špatných rozhodnutí a příval zlých znamení. Protože nám o minutu ujel autobus, kterým jsme měli jet. Další jel až za nějaký dvě hodiny takže jsme si šli sednout na lavičku a vyzkoušet aspoň ten vzorek co jsme pořešili. Vždycky jsem tvrdil že ve dvou se hulí nejlíp. Protože stačí jedno sklo a jste spálení ani nevíte jak. Čas v klidu utíkal a my byli celkem odhodlaní jet na tu oslavu. Jenže jak už jsem psal - shoda blbých náhod, několika nedorozumění, série špatných rozhodnutí a příval zlých znamení rozhodl že jsme nikam neodjeli a šli jsme na tu 3. páteční antipárty. Plán byl takový že na tu oslavu pojedeme až v sobotu a ukecáme Pytláka aby jel taky.
Něco jsme pohulili a vyrazili jsme na tu antipárty. Vypočítaně jsme přišli až čtvrt hodiny po srazu a byl vidět šok v očích všech, kteří na srazu už byli. Už nevim jaký byli počty ale něco kolem padesátky lidí tam bylo. Největší šok prožívala ta část lidí, kteří byli už nejvíc ožralý a věděli že jsme s Ketošem měli jet na tu oslavu. Což jsou členové naší splánecké a opilecké bandy. Klasicky nezklamali a byli namrdaní ještě před tím než měli jít na sraz.
Pak mě kámoš co na tu oslavu odjel psal smsku že omylem sežral dvě buchty s trávou a je prej za moc.
Ten večer popisovat moc nebudu protože si toho moc nepamatuju. Nějaký chlastání, hulení, trhání kalhot, útěk před policií a tradiční čumění do blba. Včera jsem dokonce zjistil že jsem se tam bavil s holkama. Což si v opilosti zakazuju, protože se většinou chovám dost negantlemansky. No... spíš se chovám jak prase.
Tak včera jsem si jel městskou hromadnou dopravou domů ze školy a koukal jsem na jednu holku. Byl jsem docela za moc takže jsem se dost sekal. A připadalo mě že ji od někud znám. Říkal jsem si že to na mě spíš působí ta tráva. A pak mě při vystupování zamávala. Dost trapně jsem se otočil za sebe jak to dělávaj takový ti outsideři v amerických filmech když jim zamává nějaká kočka. Moc jsem nechápal, ale pak jsem to nechal chvíli v hlavě uležet a došlo mě že to je holka se kterou jsem se bavil nebo spíš snažil bavit v ten pátek. Jenže problém je v tom že jediný co vím je fakt že tam ta holka byla. A to je všecko. Proč jsem se s ní bavil nebo aspoň o čem... to fakt nevim. Tak moc se ten pátek povedl!
V sobotu jsem překecal rodiče aby mě odvezli společně s Ketošem a Pytlákem na tu oslavu. A tak nás odvezli do vesnice kousek od které to mělo být. Vyhulili jsme se a vyrazili jsme pěšky hledat to místo. Bylo vedro, ale docela jsem si to užíval. Musím uznat že tam byla fakt super příroda a to je věc, kterou si zhulenej umím vychutnat. Hulili jsme, lezli do studené řeky a nakonec pro nás přijeli kamarádi oslavence. Řekli nám že akce se koná jinde. Což nás dost rozladilo. Jenže další shoda blbých náhod, několika nedorozumění, série špatných rozhodnutí a příval zlých znamení nakonec rozhodli o tom že jsme pobrali pár flašek, od oslavence jsme si vyžádali všechny buchty s trávou a odešli jsme do nejbližšího lesa kde jsme se rozhodli přenocovat. Nikdo z nás neměl spacák. Pytlák měl jen jednu mikinu a nic jinýho. Ketoš měl křivák a dvě trička. A já dvě mikiny a tři trička. Plán byl takový že si postavíme primitivní přístřešky abysme přežili. Já jsem si zvolil místo mezi dvěma ležicími stromy. Ty stromy jsem se chystal důkladně obrnit a následně postavit střechu. Jenže při obrňování první strany jsem zjistil že už nejsem zhulenej a že mě to vlastně ani nebaví a tak jsem se na to vykašlal. Ketoš položil na větev pár dalších větví a tím jeho dílo také skončilo. Za to Pytlák si udělal regulérní obydlí. Střecha, stěny, pelech si vystlal senem. Prostě perfektní obydlí.
Potom už jsme začínali koštovat ty buchty s trávou. Chvilku jsme tvrdili že tam žádná tráva není a tak jsme dali sklo. Padla tma a já byl strašně zhulenej. Všichni jsme se začali schízovat tím temným lesem. Zapálili jsme oheň a všichni jsme měli pocit že tam někde někdo chodí. Já už sotva stál na nohách a tak jsem si lehnul. Nechtěl jsem spát, ale jenom ležet a krásně se sekat. Takže si nakonec lehli všichni a postupně všichni usnuli. I když to chvíli trvalo. Ještě hodně dlouho po tom co usnul Pytlák na mě sem tam zařval Ketoš "Hej... spíš?". A já v polospánku odpovídal "Nooo."
Byla zima jak šlak. Nějak o půl šestý jsme už byli vzhůru všichni, protože jsme byli strašně promrzlý. Tu zimu jsem se snažil rozchodit, ale moc to nešlo. Nakonec pomohla medicínka zvaná tráva. Takhle brzo po ránu, při východu slunce, na kraji lesa. Perfektní zážitek. Pak jsme ještě posnídali pár buchet a vyrazili jsme na bus. Ten jsme měli ale blbě zjištěnej a tak nám ujel a další jel až za tři a půl hodiny. A tak jsme šli na další zastávku (do další vesnice). Cestou jsme si dělali srandu z místního provozu. Celých šest aut tam projelo během jedné hodiny. Nejdelší časový úsek mezi dvěma auty byl 22 minut. To nám přišlo vtipný protože to se snad u nás ještě nestalo aby 22 minut neprojelo žádný auto.
Pomalu jsme mířili k té vesnici, ale měli jsme pocit že jdeme špatně. Měli jsme dojít do vesnice jménem Lhánice.
Nakonec Ketoš zvolal "Tohle je Prdel v hajzlu a né Lhánice."
A i když jsme tam byli správně, tak měl vlastně pravdu. Čekání na autobus jsme si krátili pojídáním buchet, hlavně Ketoš působil nenasytně. A vymýšlením blbostí a zbytečným kecáním o věcech, který už si prostě nepamatuju. No nakonec jsme v klidu dojeli domů...

Snad jsem na nic nezapoměl. A jestli jo tak je to stejně jedno.

Nenávidím skupiny na facebooku

17. dubna 2010 v 10:49 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
NENÁVIDÍM SKUPINY NA FACEBOOKU! Skupiny na facebooku mě silně poznamenaly život. Protože mi to ukázalo jak můžou být lidi tupý. A to nejsem nijak nervově labilní. Alespoň do doby než jsem se na facebooku zaregistroval jsem nebyl.
Teď mě připadá že opravdu totální dementi se vyskytují i v okruhu mých nejbližších přátel. Nejhorší je zjištění že do řad těch nejtupějších, se řadí i dívka, která pro mě před nějakou dobou byla nejdůležitějším člověkem na světě. Je celkem jedno že to píšu se silnou bolestí hlavy po včerejší bouřlivé noci, ale dneska mě to snad rozladilo nejvíc. Trochu vám nastíním, které skupiny mě nejvíc dostávají. Jsou to takové ty vztahové "Nejhorší je zklamat se v někom, komu slepě důvěřujeme.", "láska je krásná ale proč vždycky musíme milovat ty na který nemáme ?? :(", "Nenávidím větu: "Budeme jenom kamarádi..". To jsou přesně skupiny do které se podle mě můžou přidat jenom totální zoufalci. Podle mě to jsou zbytečně negativní skupiny, do kterých se přidáte a jste najednou v očích těch, kteří tam nejsou ufňukaní ubožáci bez sebevědomí. A já si prostě nemůžu pomoct, ale s tímhle by moje ego žít nedokázalo. Jasný každej si něco prožil a větu "Budeme jenom kamarádi." jsem už slyšel taky. Zklamala mě, ale tím to končí. Nebudu přece kvůli tomu celej život v depresích. Pak se přidáte do takové skupiny a najednou to vypadá jako že jste z toho úplně v háji.
Dost jsem tím pozměnil názor na různý lidi. Na lidi, o kterých jsem myslel že maj navíc. A ti lidi jsou teď v mých očích uplný dno, na který bych nerad spadnul.

Upřímně si můžeme říct že to je dost ignorantskej článek od narcistického egoisty (ne nacistického, ale narcistického... aby nedošlo k nějakému omylu :D). Ale... i takovej je život!
Tak peace and love!
No spíš hlavně ty love! :D

Terorismus

16. dubna 2010 v 9:26 | Hubert
Tento článek bude pouhá úvaha. Protože jsem si přečetl pár článků na toto téma a dost mě zaujalo. Moc nečekejte intelektuální úvahu. Protože podle naší chemikářky jsem úplně blbej.

Lidé měli vždycky tendenci ubližovat druhým. Zvláště když z toho něco káplo. A stejné je to i dnes. V oblasti terorismu se musí motat takový částky že bych to nedokázal utratit ani já za tisíc let. A to jsem na utrácení poměrně profesionál. Jsem schopnej utratit totiž i to co vlastně není vůbec moje.
Terorismus jako každá jiná forma násilí je svinstvo. To každopádně. Ale kdo ví jestli některé ty "teroristické skupiny" nejsou vlastně na naší straně. Na straně normálních lidí. Vemte si takového Robina Hooda. Ten by v dnešní době byl považován za teroristu a byl by hledaným mužem číslo jedna.
Dost totiž záleží jak se na celou věc podívá široká veřejnost a hlavně média. Protože kdo ví jestli ti co řídí tenhle pomatenej svět nejsou ti zlý? A jen vytváří iluzi terorismu, aby ukázali že oni jsou ti co chrání normální lidi? A tím taky posilují svoji moc. Já to nevím a pochybuji že to ví někdo z vás. Jenže to neznamená že to nechci vědět. Problém je v tom že moje moc stejně jako (zřejmě) ta vaše je omezená na několik stovek lidí co oproti těm státníkům a různým papalášům nic neznamenají. Takže je dost dobře možný že se to taky nikdy nedozvím. A možná je to i dobře.
Jenže co když 11. září 2001 byla jenom fraška. Pokud ano, tak to byla dost krvavá fraška. Většina lidí co znám si myslí že konflikt USA - Afgánistán/Irák, je jen jednoduchá hra o ropu. Všechno co se dozvídáme ze zpráv může být tak zmanipulovaný, že by se z toho jeden pos***. Kdo ví jestli terorismus není stejnou iluzí jako ty prasečí, ptačí a kdo ví jaké ještě chřipky.
Já ale vím jedno. Dokud budu sledovat jak denně umírají desítky, stovky lidí. Tak budu věřit tomu že terorismus existuje. A budu ho nenávidět!

Nebudu to dávat do žádné rubriky, protože do žádné rubriky se to nehodí.

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 2. kapitola

16. dubna 2010 v 8:39 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
2. kapitola
Seděl jsem v kuchyni a pohrával jsem si s nožem. Nebyl jsem nervózní, ale spíš napjatý. Věděl jsem že to co se chystám udělat mě zřejmě poznamená na celej život. Ale ten hajzl si to zaslouží. Nalil jsem si pořádnýho panáka vodky, vypil jsem ho a znovu se posadil. Do stolu jsem jsem vyryl asi deseti centimetrovou rýhu. Z rýhy se stala číslice. 666. Satanovo číslo. Číslo zvířete jak se píše v bibli. Pro dnešní den je to moje číslo. Já jsem satan.
Uslyšel jsem klíče jak odemykají dveře. Přiběhl jsem k nim. Podíval se do kukátka. A čekal až ten zasranej punkáč otevře. Dveře se pootevřely a já do nich vší silou kopnul až se z obrovskou ránou opět zabouchly. "Ty malej hajzle. Počkej až tě dostanu. Vždyť si mě zlomil nos." zařval ten punkáč ležící na chodbě na zemi. Otevřel jsem dveře a prudce jsem ho znovu kopnul do nosu. Byl celej od krve, ale ještě jsem s ním neskončil. Ten punkáč prosil abych toho už nechal, ale adrenalin v mé krvi se dostal na maximum a to je chvíle kdy se chovám naprosto nepříčetně. Kopnul jsem ho ještě jednou. Tentokrát do zubů. A když se potkají těžký glády se zubama tak to většinou končí hledáním těch zubů. Vyrazil jsem dva přední zuby a vrátil jsem se do bytu. Z kuchyně jsem vzal židli a praštil jsem ho s ní do hlavy. Punkáč konečně omdlel. Vtáhl jsem ho do bytu a za ruce a nohy jsem ho přivázal k ségřině postely, která byla stejně tak jeho. K postely jsem si dal židli, abych se mohl dívat na mé dílo zkázy. Tomu však něco chybělo. Punkáč dostatečně netrpěl a byl stále ještě na živu.
Nebavilo mě čekat až se probudí a tak jsem na něho vylil kýbl s vodou. Punkáč se rozkašlal a pak si všiml že je přivázaný. Začal prosit o slitování "Roni prosím tě, pusť mě a už mě do smrti neuvidíš. Nechám tvou ségru na pokoji a odjedu z města. Jenom mi prosím už neubližuj." říkal. Úžasný. Z drsnýho, namachrovanýho punkáče se najednou stal člověk na dně. A bylo už jen na mě zda bude žít nebo zemře. Takovou moc jsem nad nikým ještě nikdy necítil. Vstal jsem a došel jsem si pro nůž, který jsem ani nevím proč nechal v kuchyni. Roztrhl jsem mu červený tričko z proti náckovskou tématikou. A začal jsem se pomalu nožem přibližovat k jeho kůži. Vypadal jako by se svíjel v křečích. Snažil se vysvobodit z provazů. "Teď přichází tvá poslední hodinka příteli." řekl jsem cynicky a pousmál jsem se.
Punkáč začal řvát, aniž bych se ho tím nožem dotknul. Pak jsem ale nůž přiložil k jeho břichu tak že ostří jemně prořízlo kůži. Punkáč sebou okamžitě přestal třást a jediné co se hýbalo bylo jeho břicho. Vypadalo jako by tančilo. Takový měl ten zasranej punkáč strach. A to ještě ráno si dovolil mě málem předávkovat heroinem a pak mi ještě rozbít hubu.
První bitvu možná vyhrál. Jenže ta druhá už je zcela v mojí režii, což už dávno pochopil i ten punkáč. Nakonec jsem vstal, rozřezal provazy a pustil ho pryč. S pocitem že ten zkurvenej sráč se už nikdy nevrátí jsem si ubalil špeka. Dohulil jsem ho a šel jsem do svého pokoje. Vytáhl jsem červený sprej a na černou zeď jsem nasprejoval "RONI 666".
Zabalil jsem si věci a odešel jsem pryč z toho bytu. Jednoduše jsem v něm nechtěl být a netušil jsem jestli se vůbec někdy chci vrátit. Pak jsem zašel za jedním známým, kterej bydlel na druhé straně města. Říkalo se mu Číro. Z jednoduchého důvodu, který snad nemusím vysvětlovat. Znal jsem ho ze střední školy. Už v té době věděl kde a od koho sehnat nějaký drogy. Chtěl jsem koks. Inhalovat koks je bezva způsob jak zapomenout na problémy. Jenže já na problémy zapomenout nechtěl. Já chtěl zapomenout na celej svůj život.

Sex, drogy a Heavy Metal 2. díl, 1. kapitola

11. dubna 2010 v 18:32 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
1. kapitola
Dva dny před všemi dosud popsanými událostmi.
Krásně se mi spí. I když se mi vlastně zdá že nespím. Připadá mi že jsem v takovém polospánku.
Probouzí mě hlasy. Slyším hádku. "Ty kreténe! Říkala jsem ti abys mu toho nedával tolik. Vždyť se mohl předávkovat!"  řekl ženský hlas. Otevřel jsem oči. Přede mnou stála moje starší sestra se svým klukem. "Seš v pohodě mladej?" zeptal se mě ségřin kluk. Takovej namachrovanej punkáč s piercingem v obočí, na spodním rtu a kdo ví kde ještě ty kovový věcičky má. Na hlavě má rudýho kohouta a vytetovanej nápis Puk's Not Death. Ségra ho okřikla "Ty ho tady málem zabiješ a pak se jenom zeptáš jestli je v pohodě?" - "Ale běž do hajzlu krávo. Stejně z něj nikdy nebude feťák." dostalo se jí odpovědi.
Vstal jsem, motala se mi hlava a přesto jsem na něj zařval "To si piš že ze mě nebude nějakej zkurvenej feťák. Nikdy bych nechtěl skončit jako ty. Smažka co jenom fetuje a když nefetuje tak přemýšlí kde sehnat nějakej fet."
Ségřin kluk na nic nečekal, poslal mě na zem ranou do nosu a vytáhl vystřelovací nůž, který mě přiložil ke krku. "Tak co mi řekneš teď frajere?" řekl ostře a plivnul mi do tváře. Pak se zvednul a odešel z bytu. Krev mi tekla z nosu proudem. Koukal jsem na ségru, ona na mě. Nic jsme neříkali. Takhle jsem dopadl po mé první a snad navěky poslední dávce heroinu.
Jmenuju se Roni. A co si budeme povídat... jsem agresivní, arogantní blbec co dřív mluví než myslí. Rodiče nemám. A hned jak mi bylo 18 tak jsem se nastěhoval k ségře do města. Před tím jsem bydlel u tety s jejím věčně ožralým manželem, který mě denně mlátil, dokud jsem mu nevrazil nůž do stehna, když se jednou vracel z hospody a chystal se mě znovu zbít. Teta byla hodná, ale měla strach a tak to že mě její manžel mlátil jenom přehlížela. Nakonec ho i přemluvila, aby mě u nich nechali dokud mi nebude 18. Ale už se mnou nikdy nepromluvil. Nikdy se na mě už ani nepodíval. Snad jen když jsem v den svých osmnácti odcházel z domu. Odcházel jsem štastnej že toho hajzla už nikdy neuvidím. Zabydlel jsem se u ségry, která dělá barmanku v místním klubu a já jí tam někdy chodil pomáhat. Na školu jsem se vykašlal. Nějaký prachy jsem si vydělal prodáváním trávy. Kupoval jsem obrovský množství za minimální cenu a pak to prodával po klubech, před vejškama a hlavně v baru kde ségra dělá barmanku. To jsem tam vždycky přišel s desítkou a do hodiny to bylo pryč. Je pravda že většinu toho co jsem koupil, jsem taky vyhulil, ale z toho co jsem prodal se mi vždycky vrátili peníze i s úrokama.
Ségra párkrát za měsíc brala drogy. Poslední dva měsíce, ale chodí s tím punkáčským feťákem a tak bere drogy mnohem častěji. Myslím že víc než by chtěla.
Má malej dvoupokojovej byt. Všude je samá špína a celý byt smrdí po cigaretách a rozlitým chlastu. Můj pokoj je černý doupě kde je jedna postel, stará kovová židle a hromada harampádí, který jsem nasbíral v době kdy jsme s jedním kamarádem vykrádali auta. Někdy mám neovladatelné záchvaty zuřivosti a tak většina věcí co v bytě máme je napůl rozpadlých a většinou nefunkčních. Jako třeba televize, kterou jsem jednoho nehezkýho rána prokopl.
Stejně jako moji kámoši, i já poslouchám extrémní metal. Podle toho se i chovám, podle toho i vypadám.
Dneska jsem si uvědomil, že drogy brát nechci. Ségra mi dala kapesník, ať si utřu ten krvavej nos a šla nakoupit. Já jsem se znovu postavil, šel jsem do pokoje. Vzal nůž, sednul jsem si do kuchyně a čekal až se ten zasranej punkáč vrátí.

Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 7. kapitola

6. dubna 2010 v 13:31 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 7
Trčíme v nějakým podělaným německým lese, bez auta, bez stanu, zhulení jak hovada a bez posledních zbytků soudnosti. Cítím že jsem zralej tak maximálně na tripa. Franta staví primitivní přístřeší, který viděl v jednom pořadu na Discovery a Fred se už asi pět minut v kuse směje.
"Hele nežijou tady nějaký medvědi nebo vlci?" zeptal se Fred po vydejchání toho nepřetržitýho smíchu. Já neměl sílu mu na tuhle blbou otázku odpovědět a tak se toho zhostil Franta. "No hele ono je to stejně jedno, protože budeme spát na stromě a bude tady oheň. Ale pro jistotu tu nachystám nějaký pasti."
Franta když se vyhulí tak něco pořád plánuje, nechápu že se ještě někde nepřizabil. Zapadající slunce mi svítilo přímo do očí a já si říkal, že i když to všecko stojí za hovno tak je to vlastně super. Protože tohle bych u nás doma nezažil.
Všichni už byli z toho prohulenýho dne dost unavení a tak jsme se chystali ke spánku. Franta na strom, já do mechu a kapradí a Fred se ještě na poslední chvíli rozhodl že rozdělá oheň. Kupodivu se mu to povedlo a tak jsem koukal na plameny jak spolu tančí.... a pomalu jsem usínal. Do toho ještě párkrát zařval Fred "Ty vole když ve slově NORMÁLNĚ odděláš N a M, tak z toho vznikne ORÁLNĚ."
Ráno jsem se probral v půl devátý. Celou noc jsem mrznul, takže mě trochu šokovalo že Fred leží na zemi v trenýrkách a jen přikrytej spacákem.
Očima jsem hledal Frantu v korunách stromů, ale našel jsem ho jak leží na zemi přesně pod tou větví, na které hodlal spát. Kopnul jsem do něj, on se převalil na druhou stranu, zažvatlal "Seš fakt hajzl." a spal dál. No postupně jsme se nějak dokopali k tomu, že vyrazíme dál.
Bylo už kolem poledne a měli jsme už fakt děsnej hlad. Naštěstí jsme se už vymotali z lesa a jsme v nějaký vesnici. Došli jsme na náměstí, kde byl jakej si obchůdek. Fred se nabídnul že nakoupí. "Vem něco k jídlu a hlavně pití." povídám mu. Fred se vrátil s půlkou chleba a flaškou vodky. Takže tam šel nakonec na dvakrát.
Na náměstí na lavičce jsme se najedli a přemýšleli co dál. Ve všech už pomalu začal převládat pocit že začátek Wackenu asi nestihnem. Vzhledem k tomu že ani pořádně nevíme kde jsme. A tak Fred otevřel flašku vodky a začali jsme na tom náměstí chlastat. Po dopití jsme skočili ještě pro jednu. Protože flaška vodky není pro tři, ale maximálně pro dva. Dopili jsme druhou a dělali jsme na tom náměstí strašněj bordel. V tom opileckém opojení jsme se rozhodli že půjdeme dál a najdem nádraží. Slunko pařilo jako to léto nikdy a mě začínalo být blbě. Lehnuli jsme si pod nějakej strom u silnice a já začal zvracet. Nic moc příjemnýho. Hlavně ve chvíli kdy se vám už navaluje a nějací dva chytráci vám třesou hlavou a řvou "Pobli sééé! Pobli sééé!". Pak už jsem jenom ležel a chtěl umřít.
Fredovi začal zvonit telefon. "Prosim. Jo je. Davide to je pro tebe." Fred mě opilej jak hovado předává mobil, aniž by si uvědomil že to volá můj otec. Vzal jsem ten telefon, totálně na mol jsem do něj zahučel nějaký nesrozumitelný "Co jé?" a z telefonu se ozvalo "Davide! Tady tvůj otec!..." v tu chvíli jsem začal mačkat nějaký tlačítka a řval jsem na Freda ať ten telefon proboha vypne.