Březen 2010

Bezstarostná jízda

24. března 2010 v 20:05 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Představte si že jedete autem. Nic nevnímáte. Jen posloucháte setlist, kterej váš kámoš naťukal do přehrávače v autě. Z repráků vám začíná hrát klasika všech klasik, Steppenwolf "Born To Be Wild" z Bezstarostné jízdy. Spontáně si zapálíte cigaretu. Cítíte že to je teď jediný na co se soustředíte. Žhavá cigareta a žhavá songa z konce šedesátých let. Spaluje vás to neskutečně příjemným způsobem. Jenže to není jediné co vás spaluje. K vašemu pocitu té "bezstarostné jízdy" totiž pořádnou dávku žáru dodává slunce. Říkáte si že takový žár už přece nemůžete unést.
Stále jedete. Ale už si začínáte všímat okolního světa. Jedete v poušti. Ale takové té americké. Samý kaktusy a šutry. Jedete po rovné silnici. Která se vám zdá že nekončí. Říkáte si "To je sakra dlouhá silnice. To není možný přece..." jenže pořád nekončí. Odhazujete cigaretu a už necítíte kouř. Cítíte jen vůni benzínu a voňavku do auta ve tvaru stromu, která se za jízdy kymácí... "skoro do rytmu kytary..." říkáte si. A tak začnete zase koukat ven a přemýšlíte kde to vlastně jste. Prohlížíte si kde to sedíte. A najednou koukáte "Ty vole... já tu káru řídím."

No nevim, dneska to nestojí za nic :)
Ale aspoň si můžete představit o čem tak přemýšlím. Je to divný, ale fakt jsem na to myslel a představoval jsem si to. To asi pro to, že tohle je můj nejoblíbenější kýč z amerických filmů :)

V soukromí se může i charakterní hrdina chovat jako prase

20. března 2010 v 19:22 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Za pár dnů to bude devatenáct let co jsem začal zjišťovat že dostat se do vajíčka jako první není zas tak velká výhra jak se prvně zdálo. Ano za pár dnů slavím devatenácté narozeniny, což není moc, ale co si budeme povídat... už to taky není zrovna málo. A tak jsem se zamyslel jestli se už ze mě pomalu začíná stávat ten charakterní muž, kterého by zřejmě rádi viděli moji rodiče.
Jenže zjišťuju že je docela těžké posoudit zda jsem charakterní, když se posuzuju sám. Protože to trochu smrdí zaujatostí a těžko říct jestli bych si ve výsledku nenadržoval.
A teď si můžu vybrat... budu si trochu přidávat - a jestli jsem charakterní muž nezjistím... nebudu si přidávat - a budu zklamanej že nejsem ještě charakterní muž. To je podobné dilema jako když si chystáte vyčistit zuby. Z tuby vymačkáte poslední zbytky pasty na kartáček. A pak vám ta pasta z kartáčku spadne na umyvadlo.
Máte dvě možnosti. Zuby si prostě nevyčistit. Nebo se zachovat jako prase, pastu z umyvadla kartáčkem setřít a vrátit zpět kartáček. Něco mi říká že jsem něco podobného už zažil a volil jsem druhou možnost. Ano jako charakterní hrdina jsem se nezachoval, ale prostě nesnáším, když si ráno nevyčistím zuby.
A stejně... kdo ví jak by se v takové situaci zachovali ti takzvaní "charakterní hrdinové" ze všech těch známých příběhů. Co by dělal třeba takový Aragorn, kdyby mu spadl na umyvadlo poslední zbyteček zubní pasty? Těžko říct že? Mistr J. R. R. Tolkien se totiž tak trochu zapoměl zmínit o tom jestli si lidé ve Středozemi, potažmo hraničáři, vůbec čistili zuby. Přesto pochybuju že by se Aragorn zachoval jinak než já. Takže to mě dostává k hlavní myšlence. V soukromí se může i charakterní hrdina chovat jako prase.
Vždyť přece etiketa to po nás charakterních hrdinech přímo vyžaduje. I takovej podělanej agent 007 James Bond, prostě musí vědět že je lepší si ty zuby vyčistit. Protože se zkaženým dechem bondgirl do postele zaručeně nedostane. Z toho by ho nemohlo vysekat ani to velký... charisma.
Takže jsem to teď úplně otočil. Jako prase se totiž zachováte i když si ty zuby nevyčistíte. A pokud u sebe nemáte balíček žvýkaček (nebo to nepřebijete nějakým výrazným jídlem... např. česnek je na to ideální) tak to může dost lidí poznat. Takže mám nakonec dojem že jsem se jako charakterní hrdina zachoval. Protože by se stejně jako já určitě zachoval Aragorn z Pána prstenů, agent 007 James Bond a nepochybně i hrdina seriálu Beverly Hills 90210 Brandon Walsh.
No dost rozumování... jde se na šluka! :)

Jsem antropocentrický ateista

18. března 2010 v 8:33 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Včera odpoledne u nás doma zazvonil zvonek. Byl jsem sám doma a tak jsem šel otevřít. Za dveřmi stál vousatý chlapík a držel v ruce nějaký časopis. Pozdravil a zeptal se "Myslíte že je možné skloubit vědu a víru." V duchu jsem si pomyslel že tohle bude dost zajímavý. A vzhledem k tomu že mám rád lidi s názorem (a je celkem jedno jestli s ním nesouhlasím nebo ho považuju za úplně blbej... protože kdo ví jestli právě ten jeho není správný?) tak jsem se s ním dal do řeči.
V otázce víry mám poměrně jasno. Jsem "antropocentrický ateista". Kdysi jsem si vyhledal slovo "ateismus", protože mě zajímalo jak to jako přesně je. Zjistil jsem že existuje několik druhů ateismu a že já patřím ke skupince lidí, kteří se označují právě tím složitým názvem, který znovu už psát nebudu. Podle tohoto názoru jsou bohové jen výmyslem člověka. A s tím já souhlasím.
A tak jsem tomu pánovi vysvětlil že nevěřím v Boha. Proti víře jako takové nic nemám. Víra může člověku pomoci a celkově to vypadá že člověk, který s vírou začal měl dobré úmysly a chtěl lidem pomoct. Ale... lidi jsou od jakživa svině a postupně začali někteří přicházet na to že náboženství je schopno ovlivnit masy dalších lidí. A tak se s původně ušlechtilého nápadu stal stroj na peníze a co je nejhorší, i na smrt. To je pak takovýto "Jé on nevěří ve stejnýho boha jako já, tak ho půjdem zabít." I když křesťanství hlásá "Nezabiješ!" A máme tu svaté války, ve kterých se vlastně tak nějak pokračuje dodnes.
Takže jsem tomu chlapíkovi vysvětlil že se na víru nedám, protože víra sice neškodí, ale náboženství jako takové ano. Navíc je lepší věřit sám sobě než někomu koho jsem nikdy neviděl a nevím jestli vůbec existuje. Chlapík koukal... srovnal si to v hlavě a odešel. A myslím že ještě může být rád. Protože těsně před tím jsem si pouštěl kapelu Törr. A ta má texty, které kdyby ten chlapík slyšel tak by asi zešílel. Například text písně "Válka s nebem" je nejenom hodně neslušný, ale hlavně popisuje co všechno by se dalo provést s knězem, křížem a dalšími poznávacími znameními křesťanství.
Tak mě napadá že vlastně ani neznám moc lidí, kteří věří v Boha. Celkem by mě zajímalo čím to je...

Život jako sen

17. března 2010 v 10:40 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Někdy mne napadají různé myšlenky, které jednou za čas asi napadají každého.
Zkuste se zamyslet. Co když všechno co prožíváte je jen lež? Co když lidé, které milujete neexistují? Vy se jednoho dne probudíte a najednou zjistíte, že všechno co se vám stalo byl jen sen. Ať už zlý nebo dobrý... prostě jen sen, který se právě rozplynul. Kdo mi může zaručit že nejsem mrtvý a to co teď prožívám není jen posmrtný život? Co když všechno na tomhle světě je jinak? Těžko říct jestli se to někdy dozvím.
Nadruhou stranu je možná dobře že žiju v té sladké nevědomosti. Protože kdyby člověk věděl všechno... neměl by důvod žít.

Vzpoměl jsem si na jeden vynikající postřeh Woodyho Allena, který se teď perfektně hodí.
"Co když je vše iluze a nic neexistuje? Pak jsem za ten koberec zaplatil zbytečně moc."

Všechno co vidím je možná jen moje představa. Cigareta kterou si zapaluju, dým který z ní pluje do mých plic. Je úžasné že stačí okamžik a od základů se vám může změnit život. Já se dneska neohlídnout za jednou slečnou, tak bych ležel pod autem. Ta náhoda je tak zkurveně krásná a mrazivá, že stojí za to žít. I když někdy se může zdát že s ní hrajete ruskou ruletu.
Melacholická nálada létá mou hlavou. Do toho depresivní songy od Alice in Chains a Smashinhg Pumpkins. Přeju vám krásné dopoledne. Mizím na cigaretu a možná... se už nevrátím.

Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 6. kapitola

15. března 2010 v 10:59 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 6
Nadšení z pokračování dobrodružství a totální vyhulenost po stáhnutí třech špeků na hlavu nás hnalo do Německa. Musím ale přiznat že vůbec netuším jak se k nám do auta dostali dva dredaři, který vypadali jako by se právě po půl roce neustálýho hulení opia vrátili do reality. Každopádně hranice už byli za rohem a v tu chvíli nás to nenapadlo, ale právě jsme byli spolupachateli trestného činu. Pašování drog. Když nepočítám Frantových sedm gramů trávy, tak ti dredaři měli do toho u sebe ještě balíček koksu. Díky bohu že jsem si to neuvědomoval, jinak by bylo více než jasný že bych nás prozradil. Dojeli jsme k hranicím. ČR je součástí "šengenského" prostoru, což němečtí celníci - jak se dalo předpokládat - ignorují. Já s Frantou si pamatujeme z hodin německého jazyka dokonce i něco víc než velikost prsou naší učitelky. Mimochodem měla (a snad ještě má) povedený trojky. Takže jsme se ujali slova. "Kolik vás tam je?" zeptal se německý pohraničník tónem Adolfa Hitlera. "Ehmm... hodně." pravil Franta s naprosto neviditelnýma očima. Řekl to česky takže jsem byl nucen to celníkovi přeložit. "A jak se tam vejdete?" opět se zeptal celník aniž by se na jeho tváři hnuli rysy. "Ehmm... je to velký auto." odpověděl tentokrát už německy Franta a mám dojem že nás tahle poznámka mohla stát dost nepříjemné chvilky u pohraniční kontroly análních otvorů posádky našeho vozidla. Díky bohu se zdálo že přišel čas svačiny a tak nás celník pustil dál. V tu chvíli oba dredaři sedící vedle Freda na zadním sedadle začali slavit. Poté co si oba šlehli a začali nám taky nabízet se Franta pousmál, dal cédéčko do přehrávače a z repráků se začalo linout "Tráva je zelená a voňavá je kytka. Papír je ze dřeva a smradlavá je fetka." Dredaři pochopili, že si nový kamarády nenašli a jeden začal panikařit a drmolil něco o tom že vlastně do Německa nechtěli, že chtěli do Rakouska a tak je Franta ochotně vysadil kdesi u lesa. Už jsme byli někde za Norimberkem, když v tom začala blbnout felda. No nezačala blbnout, prostě nejela.
Na to Franta zareagoval konstatovaním "Dojeli sme!" No vytahali jsme věci z kufru a rozhodli jsme se že půjdem pěšky najít nějaký nádraží. Už si nevzpomínám, kterýho inteligenta napadlo že se na to aspoň zkouříme. Po půl hodině hulení jsme si vzpoměli že jsme vlastně chtěli jít hledat nadraží a tak jsme konečně vyrazili. Napadlo nás že to vemem zkratkou přes pole. Těžko říct jestli se prodírání kukuřičným polem dá nazvat výrazem "zkratka". Nakonec to byla poměrně pohodová zkratka, bez větších excesů. Když teda nebudu počítat to že se Fred asi třikrát ztratil a odůvodňoval to tím že hledá znamení od mimozemšťanů.
Přesto je pravda že se naše posádka nevyhnula podlehnutím depresí, což bylo znát zejména na Frantovi, který dokonce začal vypočítávat jak dlouho asi dokážou přežít tři lidé v kukuřičném poli, aniž by se museli uchýlit ke kanibalismu. K tomu nakonec nedošlo, protože jsme se dostali z kukuřičného pole pryč.
Moc se mi ale nelíbilo slunce, které už ten den mlelo z posledního. A tak jsme začali hledat místo kde přespíme. Unavenej Fred s dojezdem už prohlašoval za ideální místo na spánek každou druhou škarpu a jámu. A Franta tvrdil že nejbezpečnější bude, když budem spát na stromě, protože podle něj tady nidky nevíš kdy na tebe z křoví vyskočí fašista s vidlema.
Nakonec jsme našli hezký lesík, který vypadal celkem přijatelně. I když Franta ještě dobrou půl hodinu pěkně remcal. Rozdělali jsme oheň a tak už jen zbývalo postavit stan. Jenže zjištění že stan jsme nechali v autě mě nenaplnilo přílišným optimismem.