Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 4. kapitola

18. února 2010 v 10:37 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 4
Mám dojem že mě teď máte za sráče, když místo abych se problému s náckama postavil čelem, se chystám zdrhnout na pár dní do Německa. Ale já prostě jinou možnost nevidím. Prostě pojedu na Wacken a budu doufat že se situace tady nějakým způsobem uklidní. Když ne? Tak je přece ještě spousta jinejch metalovejch fesťáků, na který bych se mohl zašít. Ne dělám si srandu samozřejmě.
Je to stejně zajímavej paradox, protože za války se z Německa před náckama utíkalo. Jenže já teď před náckama utíkám do Německa.
Franta a Fred berou cestu na Wacken jako výlet a dobrodružství. Pro mě to je ústupnej manévr před smrtí. Každopádně nebudeme tenhle problém už řešit a zaměřme se spíš na to dobrodružství. Který začíná už při mém příchodu domů. Rychle hážu do báglu pár nezbytných maličkostí. Zjišťuju že těch maličkostí budu asi potřebovat víc a tak chystám i druhej batoh. Beru pár tisíc, který má otec schovaný ve skříni a dávám tam místo nich lísteček s omluvou a slibem že mu je vrátím. A na stůl v kuchyni dávám dopis že jedu na pár dní na Wacken do Německa. V dopise slibuju že se vrátím celej a dál píšu že naši nemusej mít strach. Nakonec vypínám mobil a dávám ho na stůl.
Odcházím vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím. Před naším barákem už čeká Franta v oplískané Feldě, kterou dostal od otce k osmnáctinám. Nasedám a se strachem v očích si přes sebe dávám pás. "Myslíš že tímhle někam dojedem?" ptám se ho nevěřícně. "Jestli se ti něco nelíbí tak si jeť třeba vlakem blbečku." odpovídá podrážděně. "Jo tak promiň... sem se jenom zeptal ty vole." překvapeně jsem reagoval na Frantovu nevlídnou odpověď. "No tak já ti odpověděl. Ještě nějaký blbý otázky? Nebo mě už normálně necháš řídit?" po téhle Frantově větě jsme spolu nepromluvili dokud jsme nedojeli k Fredovi. Fred nás přivítal s úsměvem a větou "Kurňa... poledne a žádnej vožralej..." To nás s Frantou trochu nakoplo a začali jsme Fredovi pomáhat s nakládáním věcí do auta. "Ty vole ty tam chystáš založit českou ambasádu že sebou tahneš tolik věcí?" houknul Franta na Freda. Ten se otočil a běžel ještě domů. "Sem tam nechal ještě stan ty vole." pravil Fred udýchaně.
Jeli jsme dvacet minut a už jsme dvakrát zastavovali. Na Freda přišla jak tvrdil "ranní nevolnost". Bylo půl hodiny po poledni, přesto jsme s Frantou nijak nereagovali na Fredův název "ranní nevolnost". Když jsme zastavili po třetí tak to Fred začal vysvětlovat "Já ráno vždycky vstanu, najím se, vybliju se a jdu se zase najíst. Tak to je každý ráno. Někdy si připadám že su těhotnej."
Štrádovali jsme si to po "dé jedničce" v nejpomalejším pruhu, přibližně šedesátikilometrovou rychlostí. Počítali jsme kolik aut už jsme předjeli, což poměrně štvalo Frantu. Během 200 kilometrů jsme předjeli celé dvě auta a jeden kamion. Z toho jedno auto řídila telefonující ženská a ten kamion brzdil, protože se chystal odbočovat. Od posledního Fredova zvracení už uběhlo pár hodin a od té doby jsme se nezastavili. I když rychlost, kterou jsme jeli vzbuzovala dojem že stojíme vlastně pořád. Franta nakonec naše remcání nevydržel a vytáhl z přihrádky spolujezdce sáček trávy. Se slovy "Hul a drž rypák mě ho dával do ruky."
V tu chvíli bylo jasný, že tahle cesta nemůže skončit jinak než katastrofou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama