Únor 2010

Lhostejná duše v ranním slunci

25. února 2010 v 16:25 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Jdu prázdnou ulicí. Jdu jistým krokem, i když nevím co mě čeká. Je brzo ráno. Všední den. Svět se pomalu probouzí do krásného slunečného dne. Unaveně rozlepuju oči, do kterých nepříjemně vráží paprsky slunce. Je opravdu brzo ráno. Na ulici se poflakuje jen pár bezdomovců a muž procházejicí ulicí s novinami v ruce. Mířím na zastávku a hledám krabičku cigaret. Velbloud na krabičce vypadá jako by se na mne usmíval, ovšem já se neusmívám. V krabičce jsou tři cigarety. Kašlu na to. Zapálil jsem si. Stojím na zastávce a čekám na tramvaj. Na zastávce stojím sám. Potahuju s cigarety a apaticky koukám na slunce. Vidím jej naposled. Projíždí tramvaj. Není moje. Já čekám na tu s konečnou zastávkou "peklo".
Vím že jednou musí přijet. Ani jsem nedokouřil a už mi to čekání připadá delší než celý můj život. Slunce paří na mé tělo. Rozpouštím se. Nebo mi to tak alespoň připadá. Jsem na tomto světě sám. Zastávka je můj výplod fantazie a já se probouzím. Jenže tak to není. Tramvaj na kterou čekám dorazila.
Nastupuju pomalu, vím že nemám kam spěchat. V tramvaji sedí spousta lidí. Mají ve tvářích strach, smutek, chlad. Nikdo nemluví. Chci křičet nebo řvát. To je jedno. To ticho mě ničí a doufám že se rychle blíží můj konec. Zastávka "lež". Vystupuje pár lidí a mě je už všechno jedno. Sednul jsem si vedle malé stařeny, která kouká před sebe. Prohlížím si ostatní cestující. Nikdo na mne ani nepohlédl. Slyším křik a vzlykot. Příští zastávka je "bolest". Nedívám se ven. Nechci vidět co se děje za okny. Jedu dál.
Jednou jsem miloval dívku. Nebyla to nějaká miss. Ale měla své kouzlo. A já ji opravdu miloval. Jenže později jsem o ni ztrácel zájem. A bylo mi jedno jak náš vztah skončí. A také skončil. Sebevraždou té dívky.
Můj život byl v troskách. Dnes ráno jsem učinil nápravu. Nejedu na konečnou stanici. Vystupuju hned na příští zastávce. Ta zastávka se jmenuje "lhostejnost".

Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 5. kapitola

19. února 2010 v 12:27 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 5
Z počátku jsem uvažoval o tom, že dojedu do Wackenu v úplně normálním stavu. Jenže průser byl, že Fred na chvíli kdy nám Franta podá sáček trávy čekal. A okamžitě se ho zmocnil, nabil sklo, rozpálil ho a já vlastně už neměl možnost couvnout. Řeknu vám... byl jsem klasicky úplně strašně zhulenej. Značnou část cesty jsme se s Fredem bavili hecováním Franty větami "Vo co že to neobrátíš na střechu? Vsaď se o co chceš..." nebo Fredovou velice oblíbenou větou "Tady máš litr a stoč to do svodidel ty sráči." Zpětně si říkám že je jenom dobře že Franta naše časté nabízení šluka odmítal. Protože by se fakt nechal ukecat a to pak netuším co by jsme dělali. Franta celou dobu klidně odpovídal svým milím "Hovno vole, naser si!" a my jsme pokaždý, když to řekl umírali smíchy. Později nás to už přestalo bavit a tak jsem se koukal na projíždějící auta. Fred usnul a Franta zatím díky bohu ne.
Potřebovali jsme natankovat. Jenže když Franta chtěl odbočit na benzinku tak mu Fred vysvětlil že na dálnicích je benzin strašně předraženej a že bude lepší, když sjedem z dálnice a najdem nějakou malou benzinku blízko nějaké vesničky. Tak jsme udělali. Vydělali jsme na tom něco kolem stovky. Ale zdrželo nás to asi o hodinu a radši jsme ani nepočítali kolik jsme za tu zbytečnou odbočku z trasy projeli benzinu. Hodnota musela být určitě vyšší než ta co jsme na tom vydělali. Přesto jak ale přesvědčoval naštvanýho Frantu Fred "Jde o princip. Nepodporovat předražený benzinový pumpy vole."
"Někde bysme se mohli zastavit na jídlo." řekl Franta. Z čehož jsem měl obrovskou radost, protože jsem trpěl hladem a na té benzince měli jenom ten benzin. A vodu do odstřikovačů. Mé očekávání že navštívíme nějakou restauraci a najíme se jako lidi vzalo za své, když Franta zastavil kdesi u lesa, hodil po mě paštiku a dva rohlíky a řekl "Dělej jez, rád bych se do Wackenu dostal ještě dneska." Poděkoval jsem mu a v duchu jsem ho poslal do míst kam bych neposlal ani našeho třídního.
Byli jsme už jenom pár kilometrů od německých hranic, když Frantovi začal zvonit telefon. "Jé zdar Zdenále... Hej nemůžu jedu na Wacken... Né lístky si koupíme až tam. Jak vyprodaný? Jak už od března? Si děláš srandu ne?" Ano přesně tak. Letošní ročník festivalu Wacken je od března vyprodán. Takže to vypadalo že do Německa jedeme zbytečně. Celá posádka Frantovi Feldy padla do obrovské deprese. A dobrou půl hodinu jsme nemluvili. Přesto (což je trochu s podivem) Franta stále jel směrem na Německo. Po děsivě dlouhém tichu konečně promluvil Fred "Nevim jak vy, hoši... ale já stejně na nějakej lístek nemám peníze. Takže aspoň budem vymýšlet způsob jak se tam dostat bez lístku všichni."
Rázem se nálada změnila k lepšímu. Franta vytáhl další sáček trávy, zastavil u krajnice, ubalil špeka a řekl "Jsme 3 kilometry od hranic. Poslední možnost dát si šluka u nás je tu."

Bezmyšlenkovité nebe

18. února 2010 v 17:13 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
V ruce držím opotřebovaný a notně proškrtaný notes... začínám psát. Proškrtaný je, protože většinou jsou mé prsty rychlejší než mozek a tak prostě píšu. A škrtám, vymýšlím a někdy mám chuť ten notes hodit za skříň kam se živá duše podívala naposled před sedmi lety. Někdy prostě člověk ví že mu to nejde. Přesto to pořád zkouší, dokud to nevyjde. To je to krásné na psaní. A je jedno co zrovna píšeš. Ta svoboda vzít tužku a na papír napsat slova, která tě napadají.
"Fuck you all!", "Bůh neexistuje." nebo prosté "Promiň..". Můžeš napsat co tě napadne. Stejně jako můžeš říct co tě napadne.
Přesto "psát" a "mluvit" není totéž. Někdy je totiž těžké někomu něco říct, i když víš přesně co říct chceš. Daleko jednodušší je to napsat. Myšlenky pro "psaní" i "mluvení" jsou stejné, přesto je člověk většinou v obou případech vyjádří jinak. Není to škoda? Já myslím že není...
Je také krásné přemýšlet nad tím co píšeš. Například moje hlava je prošpikovaná spíše nelogickými úvahami a myšlenkami, které mi tam plují jako mraky na nebi. Jak plují tak se postupně mění a vdáli ztrácejí, přičemž připlouvají další někdy plnější, někdy temné a nepříjemné. Ale jsou jen mé. A já mám upřímnou radost z toho, když tě s nimi mohu seznámit.
Proto mě tak baví psát... a proto také budu dál psát.
Před pár minutami jsem měl pocit jako by má hlava bylo bezmyšlenkovité nebe. A vidíš. Přesto jsem na něco myslel a kvůli tomu to píšu.

Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 4. kapitola

18. února 2010 v 10:37 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 4
Mám dojem že mě teď máte za sráče, když místo abych se problému s náckama postavil čelem, se chystám zdrhnout na pár dní do Německa. Ale já prostě jinou možnost nevidím. Prostě pojedu na Wacken a budu doufat že se situace tady nějakým způsobem uklidní. Když ne? Tak je přece ještě spousta jinejch metalovejch fesťáků, na který bych se mohl zašít. Ne dělám si srandu samozřejmě.
Je to stejně zajímavej paradox, protože za války se z Německa před náckama utíkalo. Jenže já teď před náckama utíkám do Německa.
Franta a Fred berou cestu na Wacken jako výlet a dobrodružství. Pro mě to je ústupnej manévr před smrtí. Každopádně nebudeme tenhle problém už řešit a zaměřme se spíš na to dobrodružství. Který začíná už při mém příchodu domů. Rychle hážu do báglu pár nezbytných maličkostí. Zjišťuju že těch maličkostí budu asi potřebovat víc a tak chystám i druhej batoh. Beru pár tisíc, který má otec schovaný ve skříni a dávám tam místo nich lísteček s omluvou a slibem že mu je vrátím. A na stůl v kuchyni dávám dopis že jedu na pár dní na Wacken do Německa. V dopise slibuju že se vrátím celej a dál píšu že naši nemusej mít strach. Nakonec vypínám mobil a dávám ho na stůl.
Odcházím vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím. Před naším barákem už čeká Franta v oplískané Feldě, kterou dostal od otce k osmnáctinám. Nasedám a se strachem v očích si přes sebe dávám pás. "Myslíš že tímhle někam dojedem?" ptám se ho nevěřícně. "Jestli se ti něco nelíbí tak si jeť třeba vlakem blbečku." odpovídá podrážděně. "Jo tak promiň... sem se jenom zeptal ty vole." překvapeně jsem reagoval na Frantovu nevlídnou odpověď. "No tak já ti odpověděl. Ještě nějaký blbý otázky? Nebo mě už normálně necháš řídit?" po téhle Frantově větě jsme spolu nepromluvili dokud jsme nedojeli k Fredovi. Fred nás přivítal s úsměvem a větou "Kurňa... poledne a žádnej vožralej..." To nás s Frantou trochu nakoplo a začali jsme Fredovi pomáhat s nakládáním věcí do auta. "Ty vole ty tam chystáš založit českou ambasádu že sebou tahneš tolik věcí?" houknul Franta na Freda. Ten se otočil a běžel ještě domů. "Sem tam nechal ještě stan ty vole." pravil Fred udýchaně.
Jeli jsme dvacet minut a už jsme dvakrát zastavovali. Na Freda přišla jak tvrdil "ranní nevolnost". Bylo půl hodiny po poledni, přesto jsme s Frantou nijak nereagovali na Fredův název "ranní nevolnost". Když jsme zastavili po třetí tak to Fred začal vysvětlovat "Já ráno vždycky vstanu, najím se, vybliju se a jdu se zase najíst. Tak to je každý ráno. Někdy si připadám že su těhotnej."
Štrádovali jsme si to po "dé jedničce" v nejpomalejším pruhu, přibližně šedesátikilometrovou rychlostí. Počítali jsme kolik aut už jsme předjeli, což poměrně štvalo Frantu. Během 200 kilometrů jsme předjeli celé dvě auta a jeden kamion. Z toho jedno auto řídila telefonující ženská a ten kamion brzdil, protože se chystal odbočovat. Od posledního Fredova zvracení už uběhlo pár hodin a od té doby jsme se nezastavili. I když rychlost, kterou jsme jeli vzbuzovala dojem že stojíme vlastně pořád. Franta nakonec naše remcání nevydržel a vytáhl z přihrádky spolujezdce sáček trávy. Se slovy "Hul a drž rypák mě ho dával do ruky."
V tu chvíli bylo jasný, že tahle cesta nemůže skončit jinak než katastrofou.

Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 3. kapitola

17. února 2010 v 15:10 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 3
Seděl jsem u Franty v kuchyni a přemýšlel jak jsem to mohl všechno nechat zajít tak daleko. Teď když ví kde bydlím, už nejde jen o mě, ale je do toho zatáhlá i moje rodina. To je to nejhorší. Za svoje chyby bych si měl platit sám. A né někdo jinej.
Mám dojem že by bylo dobrý vám říct, proč mě vlastně ti dva pravičáci přišli navštívit. Jednou jsem procházel hlavním nádražím a přede mnou stáli dva punkáči. Z ničeho nic k nim z mé strany prudce přiletěla dlažební kostka. Otočil jsem se a za mnou běžela banda holohlavejch týpků. Byl jsem trochu vyhulenej a tak jsem začal zdrhat. Což jsem neměl, protože do té chvíle po mě ti nácci nešli. Jak jsem ale začal utíkat, tak šli logicky i po mě. Dohnal jsem ty dva punkáče, kteří teda nebyli zrovna dobře fyzicky uzpůsobení k rychlým sprintům. Jeden z nich se na mě otočil a udýchaně řekl "Hele já nevim... ale ti plešatí borci chcou rozbít hubu tobě nebo nám?". Když jsme se podívali za sebe tak jsme si všimli že za náma běží už jen dva pravičáci. A tak jeden z těch punkáčů řekl "Nikdy jsem nic neměl proti mírné přesile. Když je teda ta přesila na mé straně.". Usmál se a rozběhl se jim naproti. To stejný udělal i ten druhej a tak jsem neváhal a běžel s nimi. Totálně jsme ty dva nácky zmasili. A já mám dojem že to jsou ty stejný, který nás naháněli dneska.
Franta viděl že se mnou dneska nebude moc řeč, tak dělal jako že mě nevidí a balil si dalšího špeka. Fred mě přátelsky šťouchl do ramena, podal mě nabitý sklo a pravil "Ser na to!". To víte... Fred nikdy moc nebyl na nějaký utěšování.
Nevěřili by jste jak se během pár minut může člověku zlepšit nálada. Začali jsme si vykládat zhulenecký kecy a později jsme si pouštěli DVD z posledního Wackenu (jeden z nejslavnějších metalových festivalů, konající se každoročně v Německu), když v tom Fred pronesl větu, kterou asi neměl říkat "Hoši jedeme na Wacken!!"
Vzhledem k tomu že Wacken má začít už za dva dny to zatím moc dobře nevypadalo. Navíc jsme se rozhodli že počkáme až nebudem zkouření a pak začnem plánovat. Asi hodinu jsme jen tak seděli a koukali, když do úplnýho ticha řekl Franta "Ty vole už půl hodiny čumim na jedno místo a divím se že se nesekám.". To byla ta správná chvíle si přiznat že dneska už nic asi nevyřešíme a bude lepší všechno plánování nechat na zítřek.
Druhej den ráno mě probudil jekot kytar. Franta to měl doma naprosto v klidu, protože přes prázdniny jeho rodiče jezdili po světě a on měl celej byt na dva měsíce volnej. (Jo vžďyť já vám zapoměl říct že jsou prázdniny.) S penězma si taky nemusel dělat hlavu, protože otec mu nechal na účtu tolik peněz že by to zajistilo i dvoutýdenní pobyt hokejového týmu na kanárech. "Tak co chlapáku? Kdy začnem balit?" zeptal se mě Franta jako odpověď na mé "Dobré ráno."
Já si v tu chvíli uvědomil že jsem těm dvoum cvokům včera totálně vyhulenej slíbil že pojedeme na Wacken. Vyběhl jsem z Frantova pokoje a běžel rovnou na záchod. Tam jsem hodil nehoráznou šavli, za kterou by se nestyděl ani dvojnásobný šampion v pití absintha na čas.
Napadlo mě jak budu Frantovi a hlavně Fredovi vysvětlovat že na nějakej Wacken prostě nemám peníze. A že dost silně pochybuju že mě naši někam vůbec pustí. V tom jsem si vzpoměl že je tu mnohem větší problém než je Wacken. A to je dvojice nácků, která ví kde bydlím a jak se jmenuju. Při pomyšlení na to co by se všecko mohlo stát, kdybych v blízké době ty dva pravičáky potkal se mě znovu obrátil žaludek.
Nakonec jsem vytáhnul hlavu z mísy a zařval na Frantu "Začni balit frajere. Jedeme na Wacken!"

Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 2. kapitola

17. února 2010 v 13:39 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 2
Většina z vás už má za sebou začátek pouti, která bude delší a mnohem hnusnější než co jste doposud četli. Já jsem David z toho příběhu a pokusím se vás vtáhnout do mého života.
Posledně jsme skončili při útěku před náckama. Jestli se nepletu. Musím se přiznat že když jsme utíkali, byl jsem fakt posranej že nás čapnou. Díky bohu Fred zachoval nezvykle chladnou hlavu a věděl přesně kam poběžíme. A to mě připomíná že vám musím říct proč je Fred vlastně Fred, i když se vůbec nejmenuje Fred. On byl totiž jednu dobu strašně ujetej do Britney Spears (možná jste už slyšeli příběh o zpěvačce, která přišla o rozum a sama si u kadeřnice ostříhala vlasy dohola... čímž ztratila smysl ta návštěva kadeřnictví, když se ostříhala sama).
Představte si tu nechutnou zvrácenost, když přijdete do pokoje téměř dvoumetrovýho metloše a vidíte tam plakáty kapel Behemoth, Marduk a vedle nich plakát přes půlku zdi, na kterým leží Britney Spears v plavkách na pláži. Na tohle ani člověk nemusí být moc zhulenej, aby dostal záchvat smíchu. I když je to lepší.
No ale zpět k tomu proč je Fred Fredem a né někým jiným. Kdysi dávno prohlásil zpěvák kapely Limp Bizkit že hodlá "vojet" zpěvačku Britney Spears. To stejné prohlásil náš Fred, i když o něco dřív než ten zpěvák. A tak se Fredovi začalo říkat Fred Durst (podle jména toho zpěváka). Což se nakonec zkrátilo na pouhopouhé Fred.
Jo a pro pomalejší jedince, mě se říká David, protože se jmenuju David.
No radši budu pokračovat ve vyprávění. Takže jak jsme utíkali k Frantovi tak mě napadlo že vlastně ještě nechci umřít. Protože jsem nestihl spoustu věcí, který jsem plánoval už fakt dlouho. Například na vánoční besídce otcovi firmy zazpívat "God Send Death" (Bůh sesílá smrt) od Slayer nebo nasrat našemu třídnímu do kabinetu. Z toho důvodu jsem zvýšil rychlost a hned ji zase snížil, protože takovej tlak moje prohulený plíce asi těžko někdy vydrží. Díky bohu barák kde bydlí Franta už je poblíž a tak to vypadalo že přežijeme. Oba náckové dělali co mohli, ale už jsme byli příliš daleko než aby nás mohli chytit. Když nám Franta otevřel domovní dveře a rychle zamknul začal Fred nadávat "Jak se kurva ti podělaní pravičáci dozvěděli kde bydlíš?". Teprve teď mi došlo že byli až u našeho bytu, takže ví i jak se jmenuju. Vážnost téhle situace jen zmírňoval zhulenej Franta, kterej nám cestou do jeho bytu povídal "Ty vole Frede ty máš nádherný oči... chlapče... oční modeling... tam je tvá budoucnost."

Proč se z vás, stáváš ty

15. února 2010 v 15:46 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Dostal jsem chuť vám něco napsat. Nemám náladu na nějaký příběhy se šťastnými nebo smutnými konci. Namám vlastně náladu na žádný konce. Protože nač řešit konec, když ještě dejchám a žádnej konec zatím neplánuju?
V hlavě mi pluje množství myšlenek, které se všelijak mísí a tvoří jeden velký chaos. A do toho chaosu skočí myšlenka, která ví co chce. A už pár dní čeká na své využití (či zneužití?). Přemýšlel jsem že v této rubrice nebudu oslovovat "vás", ale jenom "tebe". Rubrika "Život co mi uniká mezi prsty" je přece jenom nejintimnější z mých rubrik. Vychází z mého nitra, neztrácí můj smysl i nesmysl a je celá vlastně o mě a mých inspiracích. Takže s vaším milím svolením se z vás, stáváš ty. Oslovení to je přece jenom osobnější a přátelštější než nějaké vykání. Navíc se mě pletlo jestli vůbec oslovuju vás všechny nebo jenom konkrétní jedince. V případě mého blogu s mizivou návštěvností považuji za blbost oslovovat "všechny dva" pravidelné čtenáře mých nepravidelných článků a příběhů, jako "vy".
Počítám s tím a dokonce vím o několika lidech, kteří jsou podstatně starší než já a můj blog si sem tam pročtou a co víc, někdy zanechají komentář. Těmto lidem se za své současné a zejména budoucí tykání v této rubrice srdečně omlouvám. Ale mám dojem že se tady toho dozvíte tolik o mých pocitech, náladách a mé osobě, že mám právo vám tykat.
Takže děkuji předem za svolení...

Už se ti někdy stalo (napsal jsem asi třikrát automaticky "vám", než mě došlo že si tykáme) žes napsal něco o čem sis při psaní říkal že je to to nejlepší cos kdy vytvořil? A druhej den ses probral a zjistil že je to příšerná sračka? Osobně se mi stalo asi třikrát. K dojmu že tvoříš něco úžasného přispívají zejména látky jako alkohol a tráva.
To si pak říkáš "sakra proč mě to normálně nenapadlo?" a ráno tě čeká doslovné vystřízlivění v podobě věty "jak mě proboha napadla taková blbost?". Dalším podobným extrémem je příběh, který povídal zpěvák a kytarista jedné rozjuchané, finské metalové smečky. Tomu se prý stalo že v opilosti složil naprosto perfektní kytarovku. Opravdu z ní měl radost. Ráno se probral, zahrál si tu perfektní kytarovku a zjistil že složil slavnou již dávno vzniklou songu "Paranoid" od legendy Black Sabbath. To bych opravdu zažít nechtěl.
Člověku to může pěkně srazit sebevědomí. Ale aspoň tím pochopíš, že alkohol nepatří nejen za volant. Ale i za klávesnici, notes, psací stroj, zadýchaná okna a kdo ví do čeho ještě vkládáme své výtvory a dost často i naděje.
A to by mohlo být pro tuhle chvíli vše. Sice jsem chtěl psát úplně o jiných věcech, ale na ty je ještě dost času i prostoru...

Jak chudý zbohatlík o rozum přišel

11. února 2010 v 21:01 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Che... je to bordel ale jsem v "autorském klubu blog.cz". Deset dnů jsem žil v bezduché nevědomosti a protloukal se životem aniž bych věděl že můj život se od základů změnil.
No trochu přeháním, ale jenom trochu.
Moje slavná a zářná budoucnost se zdá být pořád stejně vzdálená jako před těmi deseti dny, ale hned z toho má člověk lepší pocit. Podobně jako když jdete dlouho pěšky po poušti a zničeho nic tam v dáli za dunami vidíte auťák. Běžíte k němu, přesto že jste už deset hodin nepili a slunce vám paří do zad. Zblízka vidíte že to je krásný, nablejskaný Rolls Royce s elegantní černou metalízou. Nasednete do něj... jako na haluz jsou klíčky v zapalování. A jediný co vám kazí dojem z tohoto zážitku je že auto nemá benzín a nejbližší pumpa je desítky, možná stovky kilometrů daleko.
To člověku zkazí už i tak posranej den.
Ale samozřejmě je to zbytečně moc nadnesený přirovnání.
Jinak musím říct že jsem rád že mě přijali... už ani nevim proč jsem rád... ale důvod to byl poměrně logickej.

Říká se že člověk bývá po prohuleným dnu dost apatickej. Já nevim jakej jsem, ale rozhodně bych mohl napsat nepoužitelnej. Nebo dost zpomalenej. Zpomalenej takovým stylem, že kdyby jste se mě teď zeptali kolik je hodin tak vám odpovím až v neděli. A pravděpodobně vám řeknu i čas, kterej jste si za tu dobu stihli zjistit už nejmíň dvanáctkrát.
Dvanáctkrát. A stejně je to hezký číslo těch dvanáct. Dvánáct je podle mě celkem přirozenej počet. A je mnohem hezčí říct "Hej ty vole včera mě zmlátilo 12 skinů." než "Dostal sem do držky od mladší ségry.". A tak si říkám... díky bohu že můj tata vystřelil jen dvakrát a to tak dobře že se mamince narodili v obou případech kluci.

Moc mě dneska neberte vážně... vlastně... neberte mě vážně nikdy. Jenom v případě že se ukáže že papež je antikrist, voptáhnul Eltona Johna a obnovil black metalovou legendu Bathory. Kurňa dneska su vostrej.

Tak toho žvatlání o tom že vlastně není o čem, nechám. Díky za přijetí a gratuluji vám k ziskání tak důležité persony do VIP klubu (ach ta ironie).

P.S. Všimli jste si že název článku s jeho obsahem absolutně vůbec nesouvisí? Jak já to dělám...