Leden 2010

Duha v temnotě 6. díl

24. ledna 2010 v 12:46 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Měl jsem obrovskou radost že se znovu setkám s průvodcem. A tak jsem se za ním rozběhl, stejně jako před naším prvním setkáním. Jak jsem běžel tak jsem si ani nevšímal že budovy, které mě obklopovaly se mění. Už nebyly tak chladné a šedivé. Byly na pohled daleko příjemnější a milejší.
Stále jsem zrychloval a světlo, které průvodce vydával zářilo pořád jasněji. Což mě naplňovalo pocitem bezpečí a klidu. Všiml jsem si siluety, kterou to světlo mělo. Nebyla to silueta lidská, ale spíš zvířecí. A když jsem byl téměř u něj, tak jsem viděl že to průvodce není. Byl to pes. Nějaká pouliční směska. Byl poměrně malý. Měl krátkou bílou srst a díval se na mne. Jeho pohled byl přátelský, přes to jsem pocítil obrovský vztek. Začal jsem řvát. "Bože! Tohle je to peklo, které si pro mě nachystal?! Tohle si má duše zaslouží?" křičel jsem do prázdných budov, i když jsem věděl že mě nikdo neodpoví. Cítil jsem úzkost, chtělo se mi brečet. Nevěděl jsem co dál. Když v tom ten pes začal štěkat. Jen jsem ho okřiknul a sednul jsem si na zem. Naříkal jsem a byl jsem úplně na dně. Budovy mezi kterými jsem seděl se však začali přibližovat. Rychle jsem stoupnul a když jsem se otočil na cestu, kterou jsem přišel, tak z ní začali šlehat plameny. A mířili ke mě.
Rozběhnul jsem se k nejbližší budově a snažil jsem se do ní vniknout dveřmi. Ty však byly zamčené. Pes na mě zaštěkal a podíval se směrem k oknu. "Hodnej pejsek." pochválil jsem ho, když jsem viděl že to okno bylo otevřené. Vzal jsem ho do náruče a skočil oknem do budovy. Bylo v ní šero a jediné co jsem viděl byly schody. Vkročil jsem na ně a šel po nich nahoru. Pes šel přede mnou a tak jsem se podíval za sebe.
Zmocnila se mě panika, když jsem viděl že místo schodů, po kterých jsme před tím šli na mě civěla hluboká temná díra. A jediná možnost co dělat je jít nahoru.

Duha v temnotě 5. díl

18. ledna 2010 v 20:39 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
"Takže si to ujasním. Jsem mrtvej. Jediný co můžu dělat je myslet. A to v každým případě jenom pozitivně, jinak na tom budu ještě hůř než jsem. Tak to vypadá že jsem v pěkný rejži." říkal jsem si nervózně pro sebe. Potřeboval jsem vymyslet co dál. A protože myslet je to jediný co zatím pořádně můžu, tak jsem opravdu myslel. Myslel jsem na to, co asi dělá moje žena. Přede mnou se začal zhmotňovat její obraz. Byla opravdu nádherná. Při pohledu na ni jsem cítil příjemné teplo. A všechno co bylo kolem ní, mělo příjemně světlé barvy. Její okouzlující zelené oči se na mne podívali. Když v tom jsem si uvědomil že jsem zemřel ve 22 letech. A tou dobou jsem žádnou ženu ani neměl. Pomalu se mi začal její obraz ztrácet, až se ztratil úplně. Společně se vzpomínkou na ni. Od té doby jsem nebyl schopen si vybavit její tvář. Zřejmě proto, že jsem ji nikdy neviděl. Protože můj život byl jiný než být měl. Všechny ty příjemné barvy rázem zmizeli a přícházela šeď. Začal jsem uvažovat nad tím, že vlastně nic nemá smysl. A kolem mne se pomalu začalo tvořit něco, co si pamatuju ze svého života. Byli to domy. Obrovské domy, které zničeho nic vytvořili ulici. Ocitnul jsem se ve městě. Šeď zůstala a já se cítil strašně osamělý. Byl jsem sám v mrtvém městě. Foukal vítr, se kterým přišly i nepříjemné kapky deště.
Nechtěl jsem vstoupit do žádného z těch domů, které mne obklopovali. A tak jsem radši kráčel po silnici, středem ulice. Déšť byl čím dál víc nepříjemnější, ale já měl pocit že pokud se půjdu před ním schovat do některého domu, tak už z něj nikdy nevyjdu. Připadalo mi že jdu dlouhé hodiny a že ulice, kterou kráčím nikdy nekončí. Přesto jsem stále šel, protože jsem věřil že objevím něco co mi z této noční můry pomůže. V dáli přede mnou jsem si všiml světla. Vypadalo to jako by mířilo ke mě. "Průvodce!" vzrušeně jsem vykřikl. Protože jsem věřil, že s pomocí přichází právě on.

Duha v temnotě 4. díl

16. ledna 2010 v 16:32 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Tak předně bych se chtěl omluvit za naprosto brutální zpoždění tohoto dílu. A vzhledem k tomu že nemám adekvátní výmluvu tak se nebudu nijak obhajovat a rovnou vám ten 4. díl naservíruju.

"Ok. Takže jsem byl narkoman a umřel jsem. Co teď? Hodíte mě do kotle a budu se vařit společně s ostatními hříšníky?" ptal jsem se v žertu průvodce. "Ne to zase ne. To je jen hloupá představa lidstva o posmrtném životě." usmál se průvodce a pokračoval "Jsi tady. Všechno co budeš potřebovat jsou jen tvé myšlenky. To ony ti vše vytvoří. Když si představíš dům, ve kterém jsi bydlel jako dítě, tak se tu zhmotní. A tak je to se vším. Budeš myslet na bolest. Tak ji pocítíš. Je to opravdu jednoduché, ale někteří tu jsou velice nešťastní, protože mají jen zlé myšlenky. Toho se zkus vyvarovat.". "Takže když si představím že mám sex s Angelinou Jolie, tak ho budu mít?" dychtivě jsem se zeptal průvodce. "Teoreticky by to tak mělo být. Ale na takové duchovní úrovni ještě nejsi. Teď se soustřeď na mnohem jednodušší věci." poradil mi průvodce. "Na co například?" chtěl jsem vědět. "Třeba na to světlo, které vidíš. Ale teď už si do něj míchej barvy. Udělej z toho světla duhu." Upřeně jsem se soustředil na to co mi říká. A pomalu se z toho světla začalo stávat takové krásné spektrum barev. Byly to nádherné a plné barvy. Nic podobného jsem před tím neviděl. "Podle tvého úsměvu soudím, že duhu opravdu vidíš." pronesl spokojeně průvodce. "Ano. Je to nádhera." odpověděl jsem. "V tom případě už mne nebudeš potřebovat." řekl průvodce a začal mizet. "Né. Počkejte. Co když budu potřebovat pomoc." zoufale jsem na něj volal. "Když tě pohltí tma, tak si vzpomeň na duhu. Ta ti vždy pomůže." slyšel jsem v dáli poslední průvodcova slova.

Lenost jako náboženství

15. ledna 2010 v 8:54 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Poslední dobou mám pocit že mám v sobě takovej obrovskej magnet, kterej shromažďuje veškerou lenost, která se nachází na této planetě a dělá ze mě nechutně línýho člověka. Poslední dobou tzn. posledních asi 18 let. A vzhledem k tomu že k devatenáctinám mi zbývá už jen pár týdnů tak přicházím na to že mě lenost obklopuje téměř celej život. Z vyjímkou prvních pár měsíců po narození. To jsem byl obrovsky vytální potomek mých rodičů. To jsem měl co dělat abych zjišťoval že veškeré zvratky smrdí, i ty vlastní. (Je pravda že díky alkoholu to zjišťuji po několika letech znovu.) Že lidi se dorozumívají divným pohybem jazyka, rtů a pohráváním si se vzduchem v puse. A zjišťováním dalších různých věcí jako je rozeznat babičku od dědečka a podobně.
Jo to byli časy kdy, když jsem se rozhodl že se vys*** tak jsem se prostě vys*** ať už jsem byl kdekoliv.
No mám takovej dojem že jsem trochu odbočil od tématu "lenost" k naprosto nechutným, i když přirozeným tématům lidské populace.
Takže zpět k lenosti.
Víte jak se pozná že je člověk opravdu línej tak že mu může pomoct tak maximálně armáda? Jednoduše. Ví o písemce ve škole i týden dopředu. Doma se na ten předmět ani nepodívá. Ve škole se na to nepodívá. A je navíc tak línej že se mu nechce o přestávce před písemkou dělat tahák. Tomu se říká extrémní lenost a musím se přiznat že občas mě záchvat toho to druhu lenosti chytí.
A v koutku duše doufám že to tak má každý....

Přátelství až za hrob

13. ledna 2010 v 12:51 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Povím vám příběh z doby, která není tak daleko od té, ve které čtete tyto řádky. Příběh o drogách, starých poutech a přátelství až za hrob. Iggy, Miloš, Dominik a Filip. Čtyři středoškoláci, kteří se baví svérázným způsobem. Chlast, cigarety a hulení. To je jejich Rock'n'Roll. To je jejich anarchie.
Znají se dlouho nebo krátce. Na tom vůbec nezáleží. V tuto chvíli mají svůj svět, který si sami ovládají. Nebo si to aspoň myslí.
"Zítra je škola? Tak dneska chlastat nebudem... Hulit se dneska bude... jedině hulit..." povídá Filip Iggymu. Iggy jen lehce pohnul hlavou a souhlasně se usmál. Filip ani nečekal odpověď a rovnou vytáčel číslo na Dominika. "Sorry borci, dneska se zkouřím s kámošema ze třídy." zazněla Dominikova odpověď na otázku jestli bude ve škole shánět nějaký hulení. Odpověď Dominika oba trochu rozhodila. Ale nakonec se shodli že se budou plašit až v případě že nepůjde ani Miloš. "Kdyby nešel Miloš tak sme v hajzlu. Já ve dvou hulit nebudu." otáčí se Filip na Iggyho. "To já se ve dvou klidně zkouřím." reaguje Iggy. "Však já taky ty vole. Jenom sem nechtěl vypadat jak troska.". Oba se smějí Filipově logice. Miloš nebere telefon a tak se začínají řešit finance. "Hele dlužíš mě ještě těch šest pětek nebo ne?" ptá se Filip Iggyho. "Hochu tak to já nevim, ale mám dojem že sem ti to ještě nedával." odpovídá Iggy. Jejich rozhovor je silně poznamenán měsícem každodenního hulení. "Ok. A byla by možnost že bys mě ty dnešní slože na trávu zacáloval? Sem totiž švorc jak prostitutka v důchodu." zajímá se Filip. "No problemo. Nějaký prachy splaším. Buď řeknu otcovi, nebo vykradu trafiku." směje se Iggy. "Trafiku? Ty seš vůl." povídá Filip se stejným smíchem. "No jistě. Mám to naplánovaný. Šlohnu tam kilo, skleněnku a tři kusovky. Pokud teda nevyjde ten první plán." Oba se tomuto nápadu nahlas smějí. Opět volají Milošovi, který jim oznamuje že nemá peníze, ale zhulit by se šel s chutí. Takže se dohodli že koupí trávu pro tři za kilo. Dají pár skel a bude pohodička.
Jenže neví od koho pořešit. Jeden dealer s tím před pár dny seknul, druhej nebere telefon a tak přichází na řadu Filipův brácha, kterej něco málo u sebe má. Chvíli se cuká, ale pak pod nátlakem povolí. Nabije si sklo a zbytek jim za stovku prodává. Poté co odešel se všichni tři shodli že Filipův brácha celkem prodělal, protože to co jim dal bylo minimálně za stopade. A ne jen za kilo.
Naše trojice si venku v klidu pohuluje ve výklenku za Filipovým barákem. Probírají možnosti snadného zisku, nevýhody sněhové pokrývky, která pohltila jejich rodné město a fázi zkouřenosti, ve které se nachází. Do toho všeho jim volá Dominik a ptá se kde jsou. Filip s ním domluvil sraz a pomalu tam zamířili. Dominik přišel a nikdo ani nenaznačil že by někomu vadilo že se na ně Dominik vykašlal a šel se zkouřit s jinýma. Jednoduše se nabilo další sklo a hulilo se dál i s Dominikem. A to mu plánovali říct že kupovali za dvě kila a že pokud chce hulit tak jim musí dát pade. Nakonec na žádné finance nepadla řeč a vyrazili na své oblíbené místo kousek za městem.
Tam je Filipovi slušná zima. A tak začíná polemizovat o smrti. Miloše napadlo že pokud Filip umře dřív než on tak se mu zjeví a řekne mu jaké to po smrti je. Do toho se přidává Iggy a oznamuje Filipovi že až umře tak chce od něj pozvánku na pohřeb. Všichni včetně Dominika se domlouvají že pokud Filip Milošovi řekne že to je po smrti lepší než v životě tak všichni postupně spáchají sebevraždu. Ale až kolem pětadvaceti, aby po smrti byli pořád dostatečně mladí. "Ty vole... představte si ty kurvy a mraky hulení co tam bude." zasnil se Filip.
Po pár letech kdy každý žil svůj život a kámoši se už tak často nevídali přišel Iggymu dopis. Bylo to úmrtní oznámení. Filip zemřel na AIDS.
Iggy, Miloš a Dominik si dali sraz den před pohřbem ve své kdysi oblíbené hospodě.
Iggy se stal tím čím nikdy nechtěl být. Dělal automechanika v servisu.
Miloš přešel na tvrdší drogy a prodával v trafice.
Dominik jezdil s kamionem a byl HIV pozitivní, Miloše a Iggyho to dostalo.
Miloš začal vyprávět co se mu stalo noc před tím než mu Filipův brácha volal že Filip je po smrti. "Trochu sem blbnul a z nudy si dal pár houbiček. Stav sem měl naprosto pohodovej a později v noci sem se chystal spát. Když v tom jsem slyšel hlas, který volal "Miloši! Miloši! Je to tu pohodex!". Byl to Filipův hlas. Jenže sem si myslel že je to tím že sem zhoubovanej a kašlal sem na to. Ráno se proberu a volá Zdenál (Filipův brácha) že Filip umřel na AIDS.". Všichni si vzpoměli na dávno promlčenou dohodu že pokud Filip zemře první, tak Milošovi poví jaký to po smrti vlastně je.
"Máte tady sebou to úmrtní oznámení? Chcu si něco ověřit." ptá se kluků Iggy. Oba se na něj podívali jako na blázna. "Ty vole Iggy... žádný úmrtní oznámení se nerozesílalo. Filipovi rodiče z toho byli tak v háji že musel Zdenál obvolat všechny Filipovi známí sám." po chvíli Iggymu odpovídá Dominik. "Tak proč sem ho já dostal?." trochu v šoku reaguje Iggy.
Po pár měsících přichází Iggymu další dopis. Miloš se oběsil. A z kvarteta kamarádů na život a na smrt tak zůstali už jen Dominik a Iggy. Po pohřbu Miloše byli oba naprosto zdrcení. A když se loučili oba věděli že se vidí naposled, nejen kvůli Dominikově nemoci. Objali se a beze slova odešli, každý jiným směrem. Po týdnu přišel Iggymu tentokrát už poslední dopis. Dominik se zastřelil.
A tak zbývá poslední, který je na hranici života a smrti. Stačí si jen vybrat jestli přijme starou dohodu nebo přetrhá provazy minulosti a bude žít dál.
Tím posledním... jsem já.