Listopad 2009

Sex, drogy a Heavy Metal 1. díl, 1. kapitola

27. listopadu 2009 v 11:48 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Kapitola 1
"Mám chuť se zabít... a nebo si dám cigaretu." pronesl ospale David. "Tak to se radši zabij... cigára nám došli už včera." zaslechl David Fredovu odpověď. Pátek dopoledne. Pro většinu jejich vrstevníků to je doba, kterou tráví ve škole. Pro ně to je probouzení s kocovinou a čekání na večer. "Nic... chce to nějakej nápad na večer. Něco co tady ještě nebylo." pomalu vstává a uvažuje David. "Kdybych začal čichat lepidlo... myslíš že by to matka poznala?" dostalo se mu od Freda odpovědi. Tak to je Fred a David. Dvojice, která vás provede tímto příběhem. Dvojice, která to nemá v hlavě v pořádku. Až poznáte další, tak pochopíte, proč by nebyl dobrej nápad skončit stejně jako oni.
Za zvuku kytar kapely Judas Priest, David vstává a jde si udělat kafe. To stejný dělá Fred. S tím rozdílem že nehledá kafe, ale lepidlo. "Co děláš ty pakoňu?" kouká David nevěřícně na Freda. "Vole, hledám lepidlo." reaguje Fred aniž by se otočil. "Ty chceš něco lepit?"
Tohle je pro ně naprosto normální situace a nikdo se jejich konverzaci na podobné úrovni už ani nediví. "Hele máš u sebe nějaký love? Že bysme skočili za Frantou pro pár šišek..." povídá David. "Jó něco málo mám, tak tam skočíme ať přečkáme odpoledne. Večer skočíme na most a zlijeme si držky. Doufám že nás pude dost." reaguje Fred. "Nemám strach že by nás bylo málo. Puf psal že už pomalu domlouvá lidi."
Oba si popíjejí kafe. A Fred u toho studuje obal od lepidla. Zazvonil zvonek. "To bude Franta." otočil se David na dveře. "Ty vole to sou nějací dva plešatí kořeni. Vy máte za sousedy nácky?" ptá se nevěřícně Fred Davida, když se dívá do kukátka. "Leda že by se teď přistěhovali a nesli nám krémový košíčky k návázání dobrých sousedských vztahů." klidně odpovídá David. "Tak na košíčky to nevypadá... spíš na boxery a teleskopa." říká v tuto chvíli už dost nervózní Fred. "Tak jim otevřeš nebo si pudeš sednout a dopiješ kafe?"
Vzhledem k tomu že David to měl vždycky rozházený u ultrapravičáků kvůli svému názoru, který dává s chutí najevo, tak ho informace že mu před dveřmi stojí dvojice hajlujících feťáků opravdu nekazí přijemné ráno. Oba dopili svoje kafe a pomalu se chystají na odchod za Frantou pro trávu. "Půjdeme přes balkón." oznamuje David po omrknutí, jestli pravičáci stále čekají na jeho příchod. David bydlí ve druhém patře takže by to teoreticky neměl být problém. Háže na sebe mikinu s úhledně blackmetalovým nápisem "Burzum" a otevírá dveře na balkón. Pomalu začíná slízat po hromosvodu. To stejné dělá Fred, jen o poznání nemotorněji. Oba se dostali bezpečně na zem. "Hele mohls mi říct že si dáme ranní kurz šplhání po hromosvodu. Protože si nemyslím že glády jsou ideální obutí na takový akce." povídá trochu naštvaně Fred. "No... mám dojem že tohle nebude jedinej sportovní výkon, kterej dneska ráno předvedeš." reaguje David a rychle začal utíkat. To stejné dělá při pohledu na dvojici nasraných nácků běžících k nim i Fred. "Mám plán... poběž za mnou." volá na Davida Fred, který rychle odbočil směrem k silnici. "Ty vole kam běžíme... tam bydlí Franta." odpovídá Fredovi teď už zneklidněný David. "Jestli mám dneska chcípnout, tak chci chcípnout zhulenej."

Sex, drogy a Heavy Metal - úvod

21. listopadu 2009 v 15:27 | Hubert |  Sex, drogy a Heavy Metal
Úvod
Tohle je úplně normální příběh. Příběh obyčejného kluka na pokraji dospělosti. Při tom všem, to ale taky můžete považovat za zpověď člověka, kterej ví jaký to je spadnout až na dno. Ví že to je jako zapadnout do tekutého písku... bez cizí pomoci se ven nedostanete.
Rozhodně tady ale nehledejte nějaké potrhlé rodinné vztahy. Školní problémy a další blbosti, které nikoho nezajímají. Já vás prostě vtáhnu do míst kde vládne sex, drogy a heavy metal! Dostanu vás na taková místa, které kdyby jste viděli tak se vám bude brutálně navalovat. Na takových místech nezáleží na věku, pohlaví, ale jen na názoru. Kdo si svůj názor obhájí, ten zůstává. Kdo ho neobhájí tak ať si chcípne.
A věřte mi. Tady se bude umírat ve velkým. Ale nebudu zbytečně předbíhat. Máme před sebou dlouhou cestu, kde světlo vystřídá tma. A v té tmě se budete moci jen modlit, aby se světlo vrátilo... šťastnou cestu!

Milí deníčku...

10. listopadu 2009 v 14:36 | Hubert |  Život co mi uniká mezi prsty
Vzhledem k tomu že moje fantazie se na nějakou dobu přestěhovala k mamince tak sem si udělal novou rubriky. Nebojte... fantazie mi zatím rozvodem nevyhrožuje, ale pojišťuju si to milenkou, kterou bude představovat právě tato rubrika. Bude to zvrácená sestra mých ostatních rubrik. Které nevadí, když jí pozvracím obývák při masturbaci. Jednoduše bude ráda, když se sem tam ukážu. A v době nepřítomnosti mé milované fantazie, bude ukájet mé úchylné choutky.
To je tak asi úvod pro pochopení chodu mých myšlenek.

V překladu to znamená, že tato rubrika bude jednoduše můj zápisník plný úvah a reakcí na něco co prostě nedává smysl.

Duha v temnotě 3. díl

4. listopadu 2009 v 20:53 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
"Narkoman!? Já!? Promiňte, ale to bude nejspíš omyl. Já..." byl jsem v šoku, ze kterého se mě snažil průvodce dostat tím že mi skočil do řeči. "Uklidni se. Byl jsi narkoman. Ale snažně tě prosím. Tady se nerozčiluj, tady neměj špatnou náladu. Protože vše co se ti děje v hlavě, se bude dít i ve skutečnosti kolem tebe.". Byl jsem strašně zmatený. A ani jsem průvodce neposlouchal. Připadalo mi jako by mi kolem hlavy něco létalo. Ale byl jsem zahalen temnotou takže jsem neměl šanci něco spatřit. Opravdu mě to děsilo. Čehož si všiml i můj průvodce. "Tak teď už se uklidni. A řekni mi co vidíš." řekl. "Já nevím. Asi nic. Je tu tma. Vidím jen vás jak neskutečně záříte a zbytek je pohlcen tmou." pronesl jsem stále víc znepokojen.
"Evidentně tedy stále nechápeš jak to tu chodí. Ale pokusím se ti pomoci." řekl klidným hlasem. "Mysli na světlo. Na to světlo, které září ze mě." poradil mi. Najednou jako by někdo pomalu zapínal reflektory. Cítil jsem jak kolem mne všechno září a začínal jsem vidět kde to vlastně jsem. Byl jsem v místnosti, velké asi jako menší pokoj v bytě. Jenže průvodci jsem stále neviděl do tváře. "Co vidíš teď?" zeptal se mě. "Vidím místnost. Připadám si jako by kolem mne bylo rozsvíceno spousta světel." odpověděl jsem. "To je ono. Tak se to snaž udržet po dobu našeho hovoru prosím. Chci aby jsi pochopil podstatu této posmrtné fantazie. Jak už jsem jednou říkal, zemřel jsi ve 22 letech následkem předávkování. To že sis myslel že ti je 74 nebyla samozřejmě jen halucinace. V 74 letech jsi měl totiž opravdu zemřít."

Duha v temnotě 2. díl

2. listopadu 2009 v 13:34 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
"Jak už jsi zřejmě pochopil, jsi mrtvý. Já jsem průvodce, tvých prvních okamžiků na tomto místě. Určitě máš spousty otázek. Takže neváhej a jen se ptej." řekl neznámý můž, kterému nebylo moc vidět do tváře. Viděl jsem jen ostře řezané rysy jeho obličeje. Nic víc. "Kde to jsem?" zeptal jsem se. "Jsi v posmrtné fantazii, kde můžeš naleznout klid, ale i utrpení. Nezáleží na tom jak jsi žil, ale hlavně na tom jak si skončil a jaké máš svědomí. Prostředí ,ve kterém budeš, se bude odvíjet od tvých myšlenek. Pokud budou temné, budeš ve tmě. A naopak." odpověděl muž.
Celou dobu mi to nedocházelo, ale při pohledu na svoje ruce jsem zjistil že jsem o dost mladší než když jsem zemřel. "Můžu se zeptat, proč nevypadám stejně jako těsně před smrtí?" zeptal jsem se průvodce. "Ale ty vypadáš stejně jako těsně před smrtí." odpověděl překvapeně. "Vždyť jsem umřel ve spánku a bylo mi 74 let.". "Tak to se mýlíš příteli. Když jsi zemřel tak jsi měl 22 let. A rozhodně si nezemřel ve spánku. Měl si srdeční zástavu následkem předávkování. Byl jsi narkoman." šokoval mne průvodce.

Duha v temnotě 1. díl

2. listopadu 2009 v 10:53 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Duha v temnotě 1. díl
Před pár vteřinami jsem zemřel. Byla to rychlá a bezbolestná smrt. Zemřel jsem ve věku 74 let. Ve spánku. Jako většina z vás, jsem nikdy předtím nezemřel, takže vůbec netuším co mne čeká. Mám trochu problém rozeznat čas. Takže vlastně ani netuším jestli jsem zemřel před chvílí, nebo už kdysi dávno. Kolem mne je neskutečná, až sametová tma. Přesto nemám strach. Upřímně. Necítím vůbec nic. Není mi zima ani teplo. Nic mne nebolí, protože nic necitím. Je to jako bych nebyl. Je to divný pocit. Jediné co cítím je zmatenost. A temnotu, která mne pohltila.
Začínám cítit. Cítím chlad. Nepříjemný závan větru. A vidím málé světýlko daleko ode mne. Cítím jako by mne volalo k sobě. Připadám si odpočatý a uvolněný. Mám chuť k tomu světlu jít. Rozběhl jsem se. Světlo se stále zvětšuje. Jsem k němu blíž a blíž. Zastavuji se. Protože pár kroků přede mnou stojí muž zahalený v sněhově bílé mlze. Je oblečen do bílého saka s růžovou kravatou. Jeho tvář byla bílá jako stěna, ale byla to tvář lidská. Jen z něj zářilo pronikavé světlo.
A pak na mne promluvil.