Září 2009

Jejich věc - 2. díl

25. září 2009 v 11:03 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Další díl. Který se motá kolem příprav na první úkol.

2. díl
"Capo tě asi moc neinformoval o našem smyslu práce že?" zeptal se Marco. "No upřímně ani nevím co si od ní mám slibovat." řekl jsem. "No je to celkem jednoduchý, vole. Většina podnikatelů ve městě nás požádala o pomoc. My jim vyhověli a jelikož jde většinou o zvýšení zisku, tak si žádáme nějaký procenta. Vždycky žádáme čtvrtinovej podíl. Někdy, ale Capo podíl nechce, ale bude časem žádat protislužbu. No a když někdo nechce zaplatit nebo prostě dělá mrtvýho brouka, tak Capo pošle nás. My máme za úkol dotyčného vyděsit takovým způsobem aby zaplatil. Nemáme v popisu práce zabíjení. To je v naší profesi přísně zakázaný. Na to sou tady jiní. Na druhou stranu, ale můžeme mučit, mlátit, řezat, sekat, dusit, ale nikdy né vraždit.". "To mi vyhovuje" pomyslel jsem si. Protože zabíjet se mi rozhodně nechce. Marco prudce zabrzdil před jednou rozsáhlou budovou na konci města. "Dem se nechat vyzbrojit." nadšeně prohlásil Marco. Vstoupili jsme do budovy. Bylo tam poměrně rušno. "Tohle je taková kriminální centrála. Je tu sklad zbraní, sklad drog, menší hladomorna - to ti pozdějc vysvětlím-, střelnice, perou se tady prachy, sídlí tu tzv. jednotka zabijáků, bezpečnostní služba a úklidovka - ti zametávaj stopy-. Všechno pro potřebu mafie. Dokonalej systém. A jestli ti to připadá velký tak to tě asi překvapí že ve městě máme další tři takový budovy a taky máme jednu centrálu v Římě. Jsme velká rodina Dario." vyrazil mě dech Marco.
Vstoupili jsme do prvních dveří, s nápisem márnice. "Frank je srandista." oznámil mě pobaveně Marco. Byla to obrovská místnost, plná nejrůznějších zbraní. Od automatických, po granáty, boxery a bassebolové pálky. Přivítal nás hubený muž s brýlemi. "Čao Marco. Dostals na starost nováčka jo? Ahoj já sem Frank a sem pánem tady tohohle králoství. Všechno co tu vidíš budeš jednou potřebovat.". Sesnámili sme se a už nám na stůl dával plánek s tím co vlastně máme dělat. "Počitám hoši že Capo byl opět skoupej na detaily, takže co budete dneska provádět vám budu muset vysvětlit já. Na jihu města je řeznictví. Nad ním je takovej menší byt. A v tom bytě bydlí řezník z toho řeznictví. Zatím to není složitý, stíháte ne? zeptal se nás se smíchem Frank. "Jo jasný. Franku, kurva neobkecávej to furt." reagoval na něj Marco. "Oukej oukej, ten řezník nám dluží 30 tisíc euro za maso, který sme mu sehnali. Váš úkol je jet za ním, udělat bubu bu. A dát mu na uhrazení částky 24 hodin, jinak že se vrátíte a dojde na lámání prstíků. Chápeme?". "To vypadá snadně, jaký je číslo té ulice...".
A už jsme vyjeli. Frank každýmu dal devítku, jeden plnej zásobník, boxera a teleskop. "Devítku si dej za opasek. Dneska se střílet nebude." poradil mi Marco při startování auta.


Jejich věc - 1. díl

25. září 2009 v 9:41 | Hubert |  Příběhy bez konce... aneb začátek taky nehledej
Tak sem se rozhodl, udělat si takovou mafiánskou sérii na pokračování. Jednotlivý díly budou jak je u mě zvykem kratší, aby moc nenudili.

Jejich věc - 1. díl
Jmenuji se Dario Daineli. A jsem rodilí Ital. Dlouhá léta jsme s rodinou pobývali ve Švýcarsku, ale já se ve dvaceti letech vrátil zpět do svého rodiště. Do města, které je tak prohnilé, že z něj má strach i samotná Sicílie. "Villa Angelo". Je to kvůli organizaci, které může konkurovat jen samotná Cosa Nostra. Organizace se jmenuje "Ordalia". Tedy v překladu "boží soud".
Jelikož je ve městě opravdu malá možnost být zaměstnán jinde než v mafii. Tak jsem do Ordalie opravdu vstoupil. Díky své výšce jsem dostal místo zvané Picciotto. Tedy místo vymahače. A věřil jsem že to bude klidná práce. Capo Bastone (šéf bouchačů) mi řekl že pokud nebudu mít zbytečné otázky a budu se starat jen o to co mám udělat, tak to bude velmi pohodová práce a mafie se postará o mé veškeré pohodlý. Je to opravdu příjemný pán ve středním věku. Vypadá jako nějaký boxer, takový mistr světa v těžké váze by se k němu hodil. Provedl mě městem, které se od dob mého dětství hodně změnilo. Každý druhý ve městě, Capa Bastoneho zdravil a mě si prohlíželi s nepříjemným odstupem.
Poté mi ukázal pokoj kde budu bydlet. Řekl že udělá vše pro to abych měl do týdne vlastní byt, ale takhle na rychlo nesehnal nic lepšího než pokoj v ubytovně.
V pokoji čekal muž, který se představil jako Marco. Byl poměrně urostlý, ale menší postavy. Capo Bastone mi řekl že s ním budu nějakou dobu pracovat. Takže sme se seznámili a Marco mi ukázal kde má pokoj on, kdybych něco potřeboval.
Capo Bastone při odchodu jen tak jako by nic, pronesl že mi co nevidět zavolají kvůli prvnímu úkolu. Večer když jsem šel spát mě došlo že sem jim nedal své telefonní číslo. Něco málo po půlnoci zvoní telefon. Neprobudil mne. Nemohl jsem totiž usnout. "Dario Daineli. Prosím?". Ozval se hlas Capa Bastoneho "Nastup si do auta, které stojí před ubytovnou. Marco už v něm čeká." a zavěsil. Okamžitě jsem vyletěl z postele a během dvou minut už jsem nasedal k Marcovi do auta. "Ty vole. To byla rychlost. Nervy z první prácičky co?" pozdravil mne Marco. "Docela jo." přiznal jsem. "Buď v klidu. Capo říkal že to nebude dneska v noci nic složitýho. Teď jedem do skladu, kde nás pořádně vyzbrojí." a se smíchem dupnul na plyn, postaršího fiatu.


Nechci do Pekla!

24. září 2009 v 9:43 | Hubert |  iRoNie
Tento příběh sem psal, jen tak na zahnání nudy. Dlouho sem měl v hlavě tenhle námět, který zařadím do svého cyklu "iRoNie". Musím přiznat že sem si s tím moc nepohrál a prostě to jenom napsal. Ale ani to není moc dlouhý takže

Nechci do pekla!
Příběh, který vám hodlám vyprávět, je několik stovek let starý. Je z doby, kdy jsem ještě žil. Byl jsem mlád, pln energie. Byl jsem velmi pobožný jako většina lídí v mé době. Takže když jsem se v červenci roku 1187 dozvěděl že sultán Saladin dobyl zpět Jeruzalém, rozhodl jsem se něco udělat. Tušil jsem že papež Řehoř VIII tento čin nenechá bez odezvy. Okamžitě jsem se nechal zapsat do armády. V říjnu téhož roku papež vyhlásil křižáckou výpravu. Vyrazili jsme z Anglie v roce 1190 a na jaře příštího roku jsme dorazili do svaté země. Pod velením Richarda Lvího srdce jsme bojovali dlouhá léta. Ale v hlavě mi utkvěla zejména jeden okamžik. Bitva o město Arsuf. Dostal jsem od velitele pokyn k rýchlému útoku. Já a několik set mužů jsme běželi vstříc smrti. Vyhráli jsme, i když jsme zaznamenali velké ztráty ve vlastních řadách.
Později v noci jsem přemýšlel proč vlastně bojuju? Mohl jsem být doma, mít ženu, děti, dům a nepřemýšlet o smrti. Nebát se každou chvíli o život. Kněz, který doprovázel naši družinu viděl mou zamyšlenou tvář a tak ke mě přistoupil. Zeptal se, o čem přemýšlím. Všechno jsem mu řekl a on odpověděl. "Synu důvod proč jsi tady je ten že nenávidíš peklo. Nenávidíš peklo tak moc že se chceš Bohu zavděčit a zabíjíš všechny neznabohy a pohany, které uvidíš. A Bůh tě za to jednou velkoryse odmění."
Další ráno jsme dostali pokyn k napadnutí vesnice poblíž našeho tábora. Byli tam ženy, děti a všichni zemřeli. Do jednoho. Utěšoval jsem se tím, že to je vůle Boží. A tak jsem také zabíjel, zabíjel jsem opravdu hodně a ani jednoho mrtvého jsem nelitoval. O pár dnů později jsme objevili další vesnici. Byl tam sirotčinec. Já a jeden muž jsme dostali za úkol vypálit ho. Byla noc, děti spali. V tváři vojáka, který mi pomáhal jsem viděl nechuť k tomu co máme udělat. Vzal jsem pochodeň a hodil ji do domu. Slyšel jsem jekot, řev a pláč. Ucítil jsem smrad spáleného masa a zeptal se vojáka "Co to je?". "To je peklo!" pravil znechuceně a odešel. Měl pravdu. Celý život dělám vše pro to abych se do pekla nedostal a pak ho pomáhám vytvářet.

Opět přikládám písničku. Tentokrát "Blind Guardian - Valhalla". Text k tomu příběhu vůbec nesedí. Ale hudebně je to strašně chytlavá věc. A vlastně chorálovej refrén se do doby, o které je příběh, celkem hodí.




Těžký osud upíra - závěr

23. září 2009 v 10:11 | Hubert |  iRoNie
Tak na doporučení Johnnie sem napsal pokračování "Těžkého osudu upíra". Možná sem to tím zbytečně zamotal a celý příběh sem nahnal někam jinam než sem chtěl. Což dokazuje fakt že sem místo toho, abych si pohrál s tím že má upír strach ze tmy, sem do toho napasoval vlastně příběh o lásce :-D. Ale i tak to sem dávám, když už sem se s tím dělal.

Těžký osud upíra - závěr
"Je to šílené já vím. Noční temnota mne děsí, sluneční svit mne spálí. Víte otče. Když se blíží ráno a já se chystám uložit do temné rakve. Trnu hrůzou. Každé ráno... každé zasrané ráno tam prostě musím. Už několikrát mě napadlo že bych to vzdal, počkal na první paprsky slunce a vnořil se do nich. Tím by veškeré mé utrpení skončilo a já bych konečně nalezl pokoje. A před pár lety bych to i udělal. Ale dnes už mám důvod žít. Je to láska co mne nutí stále do té zpropadené rakve ulehat. Láska k ženě, která nic netuší.
Každou noc se potají vkrádám do jejího domu. Jen tak tam sedím a pozoruju jak sladce sní. Nikdy sem se jí nedotkl, nikdy sem na ni nepromluvil. A vím že to tak musí zůstat. Ale jednoduše. Ona je to co mne naplňuje, ona je můj důvod překonávat hrůzu a děs, který mne obklopuje.". "Synu. Láska je ten nejkrásnější cit, kterým tě mohl bůh obdařit...". "Ne. To není dar. To je prokletí! Vůbec nic nechápete!" rozzuřil se. "Nechápete že každou tu noc co k ní chodím. Mám neodolatelnou touhu dát jí smrtelný polibek. Polibek, který ji zabije nebo jí předá tuto noční můru, kterou zažívám přes sto let já."
"Nevím co všechno víte o upírech otče." znovu mluvil klidným a jistým hlasem. "Ale upírů je vždy přesný počet. Je nás opravdu málo. A proto o nás moc lidí neví. Vždy když nějaký upír někoho zabije, předá mu jako by virus, který účinkuje jen pár minut. A po pár minutách člověk umírá. Jediná protilátka je krev upíra, který dotyčného zabil. Upír nechá kousnutého napít se krve a sám umírá. Z kousnutého se tak stává upír. Je to taková rovnováha."
"Takže otče. To oč vás chci požádat je to, aby ste mne nedovolil příští noci z rakve znovu vstát. Myslím že kněz je ten nejvhodnější člověk.". "Synu, ale já nevím jak..." reagoval jsem zcela zmateně. "To je prosté. Ráno po úsvitu slunce přijdete do mého domu. Vkročíte do sklepení, kde uvidíte rakev. V níž budu spát já. A na tu rakev položíte snítka plané růže. Tak se nikdy nedostanu ven." a aniž bych stačil reagovat, beze slova zmizel.
Ráno jsem udělal přesně to oč mne požádál. A večer téhož dne mi zvědavost nedala. Vrátil sem se do sklepení a z rakve se ozívalo bolestné skřehotání a pronikaví jekot, který ještě slyším jako by to bylo včera. Příští noci vešla do zpovědnice žena, kterou jsem očekával té noci kdy za mnou přišel upír. A žádala mne o radu. Tvrdila že miluje člověka, který se jí každou noc vkrádá do domu a tajně ji pozoruje.

Teď mě vlastně došlo že i tuhle část můžu zařadit do svýho cyklu "iRoNie". Nic už pomalu spěchám do školy takže přikládám písničku. Bullet For My Valentine - Say goodnight. Možná se to k tomu příběhu trochu hodí nebo mám prostě pro tuhle komerci slabost no... :-)




Těžký osud upíra

22. září 2009 v 18:30 | Hubert |  iRoNie
Další příběh je taky z mého cyklu "iRoNie". Námět mě jen tak náhodou napadl, před pár měsíci a dnes sem se rozhodl že s ním něco udělám.

Těžký osud upíra
Kostel Sv. Tomáše. Postarší kněz Filip vypráví svému žákovi příběh, který se mu stal před více jak dvaceti lety, právě v tomto kostele.
Zpovědnice. Rok 1969. Na den už si nevzpomínám. Ale vím že bylo jen pár minut po půl noci, protože náš kostelník byl vždy přesný. I za druhé světové války. Kolem svištěly kulky, ale on přesto vylezl na věžičku a zvonil.
Ve zpovědnici jsem čekal na jednu ženu, která byla se mnou domluvena že před půlnocí dorazí na zpověď. Jenže se neukázala a tak sem se chystal na odchod domů. V tom jsem ale uslyšel otevření dveří od zpovědnice. Měl jsem ve zvyku nedívat se do okénka a jen naslouchat prosbám o odpuštění a žádostím o radu. Promluvil na mě udýchaný mužský hlas. "Dobrý večer otče." pronesl tiše. "Víte otče nepřišel sem se vyzpovídat a ani vás prosit o odpuštění. Přišel jsem, protože už nevím jak dál. Jak dál snášet břemeno, které na mne bůh uvalil. Možná mě teď budete považovat za blázna nebo nevkusného šprýmaře...". "Neměj strach synu, v takovou hodinu by žádný šarlatán nebo dokonce šílenec do kostela nevstoupil. Pro takové je toto místo po půlnoci děsivé." uklidnil jsem ho. "Dobrá tedy. Byl bych rád, kdyby to co tady v kostele řeknu také v tomto kostele zůstalo.". "Neměj strach můj synu. Zpovědní tajemství je pro služebníka božího posvátné." opět jsem ho uklidnil a napjatě poslouchal co říká.
"Víte otče. Nejsem tak úplně normální člověk. Mé tělo je staré 26 let. Ale má duše je starší, mnohem starší. Narodil jsem se totiž roku 1832. Ano. Je mi přesně 137 let, plus mínus nějaký ten týden. Asi vás zajímá jak je to možné. Jsem totiž upír! Ano rozumíte mi správně. Teď si nejspíš říkáte, co by upír pohledával v kostele, když většina věcí, kterých se upír nejvíc bojí se nachází právě tady? Nemluvě o legendě se svěcenou vodou, která každého upíra zahubí. Ale musím vás ujistit že to jsou opravdu jen legendy a babské povídačky. Náboženství na nás nemá vůbec žádný vliv. Protože upíři tady byli dřív než vůbec nějaké křesťanství vzniklo. Jediné co nás opravdu zahubí, je sluneční svit. A samozřejmě bez hlavy nepřežije žádný tvor, takže to by ještě na mě mohlo zabrat. Jinak nic víc, nic míň.
Víte otče. Zabil jsem už spoustu lidí. A většinu né proto že bych chtěl, ale protože jsem jednoduše musel. Abych přežil. Ale nežádám po vás odpuštění.
To kvůli čemu jsem tu, je problém, který mě brání v životu, alespoň normálního upíra. Je to moje lidská fóbie, která přetrvává už těch dlouhých 137 let. Je to strach ze tmy."

Napsal sem to tak že je možný udělat i pokračování, ale záleží na reakcích a mé chuti se do toho příběhu pustit hlouběji.
Přikládám song, který se k této povídce hodí. Je od norské black metalové legendy Burzum a jmenuje se "Hvis Lyset Tar Oss". V překladu "Dokud nás světlo neoslepí".
!!! POZOR !!! Slabší povahy by si to rozhodně neměli pouštět. Ta muzika je extrémně brutální.



Bullet For My Valentine

22. září 2009 v 11:10 | Hubert |  iRoNie
Název povídky sem převzal od stejnojmenné metalové kapely. Protože se mi moc líbil ten námět. Takže "Kulka, pro mou Valentýnku". Jinak je to příběh z cyklu "iRoNie" a chystám další. Myslím že ta ironie je tady více než jasně viditelná.

Bullet For My Valentine
Jmenuji se David. Jsem na střední škole ve druhém ročníku. Bydlím na předměstí jednoho hezkého městečka. Je tu moc příjemné prostřední a milí lidé. Člověk se tu nenudí, protože stačí přijít za prvním sousedem, kterého spatříte a máte o zábavu postaráno na celé odpoledne. Dalo by se říci že žiju spokojený život. Jsem vzorný student, často chodím pomáhat otci do jeho dílny a už tři měsíce chodím s dívkou od nás ze školy. Je moc hezká, milá a jsem si jistý že ji miluji. Ona mne miluje také.
Je to krásný cit, který bych rád zažíval věčně, což asi není moc jednoduché zařídit. Ale rád bych se o to alespoň pokusil. Svou dívku opravdu upřímně miluji, velice dobře vycházím s jejími rodiči a jsme spolu opravdu šťastní. Když vidím jak schází po schodech z jejich domu ke mě, je to jako by ke mě kráčel nebeský anděl. Její úsměv naplňuje moji duši světlem, které by bylo schopno vymítit tmu z celé galaxie. Trošku kýčovitě plácám, ale jednoduše to tak cítím. Pro ni žiju, pro ni dýchám, pro ni bych i zemřel. Zítra je svatého Valentýna. A chystám pro ni dárek za který mě jednou, až nastane ta zvláštní chvíle, poděkuje. Dárek, který jednou provždy spojí naše duše v jednu. Zítra večer ji zastřelím!
Nechápejte mě špatně. Já ji opravdu moc miluji. Nejsem šílenec, ani nějakej pomatenej vrah. Miluji ji nadevše. A chci aby to tak bylo navěky. Proto musí zemřít!
Tuším že si říkáte že mě opravdu přeskočilo, ale já to mám promyšlené do posledního detailu. V našem věku láska moc často nevydrží, pár měsíců a pak už má každý někoho jiného. A to já nechci. Chci si tento cit uchovat po celou věčnost. A když ona zemře v době kdy mne stále ještě miluje, tak naše láska nemůže nikdy skončit.
Navrhl bych ji že se zabijeme oba, ale na to by zřejmě nepřistoupila. Takže vražda je jediná možnost, která naši lásku uchová.
Mám to dokonale naplánované. Vezmu ji večer ven, na naše tajné místo, o kterém víme jenom my dva. Řeknu jí ať zavře oči, že pro ni mám překvapení. Vezmu zbraň, kterou si půjčím z tátova šuplíku a střelím ji jednou do hlavy. Potom poběžím domů, proběhnu zadem, vrátím tátovi pistoli na místo a poběžím zase zpátky. Začnu brečet, zavolám policii a povyprávím jim historku o tom jak jsme se pohádali a ona utekla někam pryč. Šel sem ji hledat, slyšel jsem ránu a viděl jen jak tady leží. Najdou kulku, ale nikdy nezjistí že je to z tátové zbraně, protože táta tu zbraň má nelegálně. Moje otisky na jejím těle najít klidně můžou, protože historka, kterou jim řeknu s tím počítá.
Poté se vratím domů a spálím tento dopis, což bude jediný důkaz, který by mohli najít. Jenže nenajdou. Budu pár dnů na pokraji zhroucení, takže je nikdy nenapadne podezřívat kluka, který ji tak moc miluje. A jednou až přijde ta zvláštní chvíle... se s ní znovu setkám.


Doufám že vás to aspoň trochu zaujalo. Budu rád za případnou pozitivní i negativní kritiku.
A přikládám písničku, která tento příběh myslím naprosto vystihuje. Megadeth - Promises.


Název skladby znamená v překladu "Slibuju". A tady je překlad refrénu, který si myslím že nepotřebuje další komentář.

Potkám tě v Příštím Životě, slibuju
V něm budeme stále spolu, slibuju
Počkám si na něj v Nebi, slibuju
Slibuju, slibuju.